Zvláštní název, říkáte si? Taky jsem si nejdřív říkala... ale pak jsem si uvědomila, že nám vitamíny dodávají sílu, zdraví, svěžest, odolnost a spoustu dalších dobrých věcí.
Není to přesně to, co potřebujeme i pro svou duši?
Vitamínů je hodně a každý pomáhá trochu někde jinde. Ale pozor, fungují jen když je opravdu vezmete a zažijete! Zveme vás tedy na hostinu plnou vitamínů :) Třeba vás posílí pro chvíli, kdy to budete opravdu potřebovat!
Někteří lidé říkají: "Můžu ti odpustit, ale nemůžu zapomenout". Henry Wadr Beecher říká, že je to jen jiný způsob jak říct "to ti neodpustím".
Odpuštění by mělo být jako zrušený záznam, roztržený vejpůl, spálený, aby se už nikdy nemohl proti tomu druhému použít. Možná že vzpomínka ve vaší mysli zůstane, ale neměla by se nikdy použít jako hrozba. Jako když něco vymažeme z počítače, někde v paměti to ještě zůstává, ale už k tomu nemáte přístup.
Ježíš o odpuštění mluvit hodně konkrétně. Řekl, že nám bude odpuštěno stejnou měrou, jakou sami lidem odpouštíme. Pavel nás vyzývá k tomu, abychom měli laskavé srdce, odpouštěli si navzájem, jako Bůh kvůli Kristu odpustil nám. Když Bůh odpouští, nebude to znovu vytahovat ze zálohy a používat proti nám.
Hospodine, vyslyš mou modlitbu, kéž k tobě pronikne moje volání! Neukrývej přede mnou tvář v den soužení mého, nakloň ke mně ucho, v den, kdy volám, pospěš, odpověz mi! (Žalmy 102:2)
Komentář předcházející tato slova, popisuje autora: "Modlitba poníženého, když je sklíčen a vylévá před Hospodinem své lkání.
Možná ten popis sedí na vás.
Když čtete slova autora tohoto žalmu, voláte v srdci: "Bože slyš mojí modlitbu, ať k tobě pronikne moje volání o pomoc." Přemýšlíte někdy o tom, jestli před vámi skryl svojí tvář, nebo vás nechce slyšet?
První den dovolené na tvářích lidí září nadšení, těší se na události týdne, který mají před sebou. Poslední den jejich tváře ukazují smutek, když si uvědomují, že čas běží příliš rychle a oni se budou muset brzy vrátit do práce.
Prvního dne se studenti těší na své kamarády, i když to znamená že budou třeba společně dělat domácí úkoly a učit se na zkoušky. Ale koncem roku už jsou netrpěliví a neochotní spolupracovat s učitelem, bez ohledu na to, jak moc se učitel snaží.
Už téměř 40 let Jim Bishop staví hrad v San Isabel Forest ve středním Kolorádu. Každý rok od roku 1969 Bishop vlastníma rukama nashromáždil a položil přes 1000 tun kamene, ze kterého staví tento kamenný a ocelový monument. Jim vezme každý kámen do ruky průměrně šestkrát, než ho uloží na jeho konečné místo.
O Bishopově hradě jsem se dozvěděl když se moji rodiče před několika lety odstěhovali do Koloráda. Bishopův hrad je otevřen denně po celý rok a stala se z něj oblíbené turistická atrakce. Vstup je zdarma, ale žádá se dobrovolný příspěvek. Po více než třech desítkách let práce má hrad klenbu, okna s vitrážemi, zvonici, věž a kovového draka, který vystupuje z vrcholku nad hlavním hradním sálem. Nejvyšší věž Bishopova hradu převyšuje okolní vzrostlé borovice. Jimovými vlastními slovy byl hrad: "postaven jedním člověkem s Boží pomocí."
Kdo stojí o lásku, přikrývá přestoupení, ale kdo je přetřásá, rozlučuje důvěrné přátele. (Přísloví 17:9)
Důvěryhodnost je životně důležitá pro zachování přátelství ve kterém je důvěra a láska.
Kolikrát předáváme osobní a důvěrné informace o někom druhém? Později na to dotyčný přijde a hodně ho to zraní. Jako křesťané někdy druhé zraňujeme, aniž bychom si to uvědomili, dokonce to můžeme i myslet dobře.
Celá léta mojí ženě jedovatý břečťan nevadil. Nikdy s tím neměla žádný problém. Jednou v létě měla opravdu dobrou náladu a rozhodla se udělat nějakou práci vzadu na dvorku. Rozhodla se zbavit části břečťanu. Sekala a stříhala a nakonec ho nabrala plnou náruč, kterou odnesla na skládku. Můžete hádat, co se stalo druhý den. Její ruce a tvář byly pokryté pálící vyrážkou. Hřích se tomu hodně podobá. Myslíme si, že ho zvládneme a že nám neublíží, jenže nakonec bolest ucítíme.
Hřích má vždycky cenovku. Jenže někdy platíme později a ne hned. To je součástí ďáblova klamu. Stejně jako v zahradě Eden, říká: "do toho, neublíží ti to". Občas tedy do toho jdeme, a vidíme, že nám to neublížilo... alespoň ne hned. Ale Ježíš nám připomíná, jaký ďábel je.
Už jste někdy čekali na někoho, kdo se s vámi měl v určitou dobu setkat a přišel... pozdě?
Museli jste někdy zavolat někomu, s kým jste měli schůzku, a on řekl: "Jé, úplně jsem na to zapomněl"?
Už vám někdo něco slíbil a nedodržel slovo?
Už jste někdy uzavřeli obchod s někým, kdy vynechal pár důležitých "maličkostí"?
Takové věci se nám stávají neustále. Mě se stávají také, a já je dávám do své "Banky milosti".
Když o tom přemýšlím, pokaždé, když někomu "dám milost", vkládám depozit do své "Banky milosti." A příště, když něco neudělám dobře nebo udělám něco nevhodného, je tu větší šance, že sám dostanu milost. Obzvlášť týká-li se to někoho, komu jsem sám předtím odpustil.
Zvláštní název, říkáte si? Taky jsem si nejdřív říkala... ale pak jsem si uvědomila, že nám vitamíny dodávají sílu, zdraví, svěžest, odolnost a spoustu dalších dobrých věcí. 
Někteří lidé říkají: "Můžu ti odpustit, ale nemůžu zapomenout". Henry Wadr Beecher říká, že je to jen jiný způsob jak říct "to ti neodpustím".
Hospodine, vyslyš mou modlitbu, kéž k tobě pronikne moje volání! Neukrývej přede mnou tvář v den soužení mého, nakloň ke mně ucho, v den, kdy volám, pospěš, odpověz mi! (Žalmy 102:2)
První den dovolené na tvářích lidí září nadšení, těší se na události týdne, který mají před sebou. Poslední den jejich tváře ukazují smutek, když si uvědomují, že čas běží příliš rychle a oni se budou muset brzy vrátit do práce. 
Už téměř 40 let Jim Bishop staví hrad v San Isabel Forest ve středním Kolorádu. Každý rok od roku 1969 Bishop vlastníma rukama nashromáždil a položil přes 1000 tun kamene, ze kterého staví tento kamenný a ocelový monument. Jim vezme každý kámen do ruky průměrně šestkrát, než ho uloží na jeho konečné místo. 
Kdo stojí o lásku, přikrývá přestoupení, ale kdo je přetřásá, rozlučuje důvěrné přátele. (Přísloví 17:9) 
Celá léta mojí ženě jedovatý břečťan nevadil. Nikdy s tím neměla žádný problém. Jednou v létě měla opravdu dobrou náladu a rozhodla se udělat nějakou práci vzadu na dvorku. Rozhodla se zbavit části břečťanu. Sekala a stříhala a nakonec ho nabrala plnou náruč, kterou odnesla na skládku. Můžete hádat, co se stalo druhý den. Její ruce a tvář byly pokryté pálící vyrážkou. Hřích se tomu hodně podobá. Myslíme si, že ho zvládneme a že nám neublíží, jenže nakonec bolest ucítíme. 
Už jste někdy čekali na někoho, kdo se s vámi měl v určitou dobu setkat a přišel... pozdě?