Zvláštní název, říkáte si? Taky jsem si nejdřív říkala... ale pak jsem si uvědomila, že nám vitamíny dodávají sílu, zdraví, svěžest, odolnost a spoustu dalších dobrých věcí.
Není to přesně to, co potřebujeme i pro svou duši?
Vitamínů je hodně a každý pomáhá trochu někde jinde. Ale pozor, fungují jen když je opravdu vezmete a zažijete! Zveme vás tedy na hostinu plnou vitamínů :) Třeba vás posílí pro chvíli, kdy to budete opravdu potřebovat!
Jedné noci jsem se vracel autem domů. Bylo pozdě a já byl opravdu unavený. Zkoušel jsem všechno co obvykle zabere. Pustil jsem nahlas rádio. Otevřel jsem okno. Začal jsem zpívat. Pak jsem zkusil poslední trik - plesknout se do tváří. Nic nezabíralo.
Zabočil jsem k benzínce u dálnice. Šel jsem na toaletu. Omyl jsem si tvář namočeným ubrouskem a jeden si vzal s sebou. Říkal jsem si, že by mi to mohlo pomoci zůstat vzhůru. Až ve chvíli, kdy jsem vycházel ven a podíval se na dveře, jsem si všiml, že jsem byl celou dobu na dámské toaletě. To mohlo být hodně nepříjemné.
Víra je praktická věc. Bible v Židům 11:1 říká: „Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme.“ (ČEP) neboli „Víra jest podstata věcí, v něž doufáme, důkaz neviditelných skutečností.“ (KMS)
Představte si, že přijdete večer domů zmáčknete vypínač a nic nevidíte. Žárovka se nerozsvítila, v pokoji je stále tma. To je ta správná chvíle, kdy můžete prokázat víru (v tomto případě víru v elektřinu). Víra je totiž praktická věc. Čemu věříte se teď prostě pozná podle toho co uděláte. Jste si jisti, že elektřina opravdu existuje a má moc způsobit aby žárovka svítila, i když to právě nevidíte?
V Alpách mi Bůh ukázal zajímavou věc. Když se z údolí rozhlížíte po krajině, snažíte se uhodnout, která hora je nejvyšší, ale nemáte šanci! Nejvyšší vypadá ta, co je na dohled nejblíže, ale ty skutečně nejvyšší hory vůbec vidět nejsou. Nebo třeba vykukuje jen vrcholek, kterého si na první pohled vůbec nevšimnete.
Když ale člověk začne stoupat na tu svou třítisícovku, o které mapa tvrdí, že je nejvyšší v okolí, pohled na věc se začne razantně měnit. Ještě nejste ani ve čtvrtině výstupu a najednou vidíte, že hory, které se vám zdály v údolí nejvyšší, jsou jen bezvýznamné skalky v mohutném horském masívu, který se před vámi postupně začíná otevírat. Představivost je bujná, ale musí se pokořit, jakmile se vaše obzory zase o kousek rozšíří a vy zahlédnete, co je za dalším kopcem. Je to neuvěřitelný zážitek.
Snad každý člověk se někdy dostane do situace, kdy začne mít strach. Ne takový, jaký dokáží navodit hororové filmy. Ne takový, jaký snad může mít, když jde sám v noci lesem a stromy kolem tak podivně skřípou a šeptají. Ale docela obyčejný strach ze selhání. Z toho, že něco nezvládne. Že je něco nad jeho síly, že na to nikdy nebude mít. A může to být moudrost, síla, odvaha, ale i láska či odpuštění.
Muži mají většinou strach ze selhání při vedení rodiny. Při výchově dětí. Ve vztahu k partnerce. Mají sklon se porovnávat s ostatními muži a dostávají strach, že nezvládnou opravu auta, údržbu bytu, zajištění dovolené a další, většinou technické, věci. Naopak ženy mají strach z toho, že nebudou dost krásné. Že se nebudou líbit svému partnerovi. Že nebudou dobře vychovávat své děti, že se nepostarají dobře o domácnost, zničí prádlo žehličkou, špatně vyperou, spálí jídlo při vaření a podobně.
Tahle věta se stala jednou z mých nejoblíbenější vět. Léta mě lidé žádali, abych se s nimi modlil a já jsem říkal: "Jistě, budu". Většinou jsem to také dodržel, ale občas jsem zapomněl. "Pojďte se modlit hned teď."
Myslím že jsem tuhle větu od někoho před léty zaslechl a od té doby se mě drží. Takže teď ne vždycky, ale skoro pokaždé řeknu: "Pojďme se modlit hned teď."
Když důvěřuješ Bohu, dívej se na něho a ne na to, co kolem lítá!
...napsal jsem si jednou při kázání našeho Reverenda do svého poznámkového sešitu. Je to takový sešit, kam si píšu slova, věty nebo citáty, které mě při kázání oslovily. Ale také si tam, v čím dál větší míře, píšu své postřehy a myšlenky, které mě při Bohoslužbě napadají. Jako třeba tu úvodní. Někdy mívám totiž sklon dívat se právě na to, co kolem lítá a zapomínám, že bych měl svůj pohled upřít přímo před sebe. Dívat se na to, co pro mě Bůh připravil. Sledovat při všem co dělám Jeho tvář.
Žádné dvě děti nejsou stejné; jako otisky prstů, sněhové vločky, každé dítě je jedinečné. Nikdy bychom od dítěte neměli očekávat, že bude mít stejné vlastnosti nebo schopnosti, jako jeho starší bratr nebo sestra. Však se podívejte na své ruce: každý prst je jiný. Nerozlišujeme, který je lepší. Prsteníček není o nic významnější, protože nosí prsten.
Raduj se z každého s nich tak, jak je Bůh stvořil!
Podobně mají všichni členové rodiny stejnou hodnotu - jen má každý odlišnou roli. Kluci mají jiný "popis práce" než dívky. Máma nese jinou zodpovědnost než táta. Každý člen je jedinečný, ale všichni by měli být stejně milovaní a stejně potřební.
Už to tak vypadá, že se ze mě stává "televizní křesťan". Asi se stanu členem Hnutí za dobrý obraz a zvuk. Potřebuji totiž dobrý obraz – to je jasný pohled na Boží tvář a na svět kolem. Toužím po čistém zvuku – pravdě bez šumění a škvrčení lží a podvodů. A také hledám klid při sledování – to je pokora a naslouchání tichému Božímu hlasu... Když ladím tu svou "televizi" – Bibli, je to ten nejlepší program. "Tak, copak nám dneska dávají...?", říkám si pro sebe, a začtu se do putování Izraelců do zaslíbené země. Sice už vím, jak to dopadne, ale stejně je to napínavé :-) A pokaždé, když sleduji svůj oblíbený "program", nepřestává mě překvapovat, čeho jsem si minule nevšiml. Jakoby Bůh byl tím nejrychlejším režisérem a scénáristou a měnil mi program tak, abych se nenudil. A když skončí "vysílání", neodcházím od své "televize" s obvyklou hláškou "to byla ale blbost", jež následuje po většině amerických filmů, ale naopak s hřejivým pocitem na duši. Odpočinutý a osvěžený.
Zvláštní název, říkáte si? Taky jsem si nejdřív říkala... ale pak jsem si uvědomila, že nám vitamíny dodávají sílu, zdraví, svěžest, odolnost a spoustu dalších dobrých věcí. 
Jedné noci jsem se vracel autem domů. Bylo pozdě a já byl opravdu unavený. Zkoušel jsem všechno co obvykle zabere. Pustil jsem nahlas rádio. Otevřel jsem okno. Začal jsem zpívat. Pak jsem zkusil poslední trik - plesknout se do tváří. Nic nezabíralo. 
Víra je praktická věc. Bible v Židům 11:1 říká: „Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme.“ (ČEP) neboli „Víra jest podstata věcí, v něž doufáme, důkaz neviditelných skutečností.“ (KMS)
V Alpách mi Bůh ukázal zajímavou věc. Když se z údolí rozhlížíte po krajině, snažíte se uhodnout, která hora je nejvyšší, ale nemáte šanci! Nejvyšší vypadá ta, co je na dohled nejblíže, ale ty skutečně nejvyšší hory vůbec vidět nejsou. Nebo třeba vykukuje jen vrcholek, kterého si na první pohled vůbec nevšimnete.
Snad každý člověk se někdy dostane do situace, kdy začne mít strach. Ne takový, jaký dokáží navodit hororové filmy. Ne takový, jaký snad může mít, když jde sám v noci lesem a stromy kolem tak podivně skřípou a šeptají. Ale docela obyčejný strach ze selhání. Z toho, že něco nezvládne. Že je něco nad jeho síly, že na to nikdy nebude mít. A může to být moudrost, síla, odvaha, ale i láska či odpuštění.
"Pojďte se modlit hned teď." 
Když důvěřuješ Bohu, dívej se na něho a ne na to, co kolem lítá!
Žádné dvě děti nejsou stejné; jako otisky prstů, sněhové vločky, každé dítě je jedinečné. Nikdy bychom od dítěte neměli očekávat, že bude mít stejné vlastnosti nebo schopnosti, jako jeho starší bratr nebo sestra. Však se podívejte na své ruce: každý prst je jiný. Nerozlišujeme, který je lepší. Prsteníček není o nic významnější, protože nosí prsten.
Už to tak vypadá, že se ze mě stává "televizní křesťan". Asi se stanu členem Hnutí za dobrý obraz a zvuk. Potřebuji totiž dobrý obraz – to je jasný pohled na Boží tvář a na svět kolem. Toužím po čistém zvuku – pravdě bez šumění a škvrčení lží a podvodů. A také hledám klid při sledování – to je pokora a naslouchání tichému Božímu hlasu... Když ladím tu svou "televizi" – Bibli, je to ten nejlepší program. "Tak, copak nám dneska dávají...?", říkám si pro sebe, a začtu se do putování Izraelců do zaslíbené země. Sice už vím, jak to dopadne, ale stejně je to napínavé :-) A pokaždé, když sleduji svůj oblíbený "program", nepřestává mě překvapovat, čeho jsem si minule nevšiml. Jakoby Bůh byl tím nejrychlejším režisérem a scénáristou a měnil mi program tak, abych se nenudil. A když skončí "vysílání", neodcházím od své "televize" s obvyklou hláškou "to byla ale blbost", jež následuje po většině amerických filmů, ale naopak s hřejivým pocitem na duši. Odpočinutý a osvěžený.