|
 Sedět u počítače a serfovat “po celém světě”. Když se poprvé promítalo pro veřejnost, objevila se na filmovém plátně jedoucí lokomotiva a diváci byli zděšení, že se řítí přímo na ně, takový to byl pro ně neočekávaný zážitek. “No a co jako?” se asi ptáte.
Chci tím říct, že historie lidstva je plná mimořádných, šokujících, nepochopitelných, převratných, udivujících věci. Můžete si toho vybavit spoustu – každý podle svého naturelu, zkušeností a znalostí.
Já sama jsem zjistila, že ty “nej” věci pro mě byly vždycky ty, které jsem prožila tam někde hluboko v srdci. Že i po létech si ten pocit přesně vybavuju: když jsem si jako malá holka zavazovala tkaničku u bot a nechala jsem své rodiče na zalidněném chodníku “zmizet v davu” a pak se zvláštním narůstajícím pocitem strachu, že je ztratím, jsem se za nimi rozběhla; když nastal ten toužebně očekávaný okamžik a já jsem skládala pionýrský slib (v r.1963, bylo mi osm); když jsem se dívala na noční oblohu posetou hvězdami a snažila se představit si nekonečno; když jsme po maturitě s mojí nejlepší kamarádkou brečely z úlevy, že jsme ji udělaly, ze smutku, že už se nikdy jako 4.c nesejdeme, a ze štěstí, které nás zaplavovalo, a přitom jsme nevěděly, kde se vzalo; když se nám narodil syn, můj manžel přijel domů na opušťák z vojny a v slzách jsme se objímali; když mně můj syn napsal, že mě má rád.
A taky když jsem jako vášnivá čtenářka vzlykala nad smutnými příběhy; když se moji rodiče rozvedli; když mi zemřela babička; když jsem po rozchodu se svým mužem probrečela dlouhé hodiny; když jsem daleko od domova neměla nikoho, komu bych se svěřila se svým trápením, a psala jsem to aspoň na kus papíru. Nikdy bych byla nevěřila, že jednou budu věřit. V Boha. Že zažiju něco, co se ničemu nevyrovná. Že to budu zažívat opakovaně, častěji, že to poroste do šířky a délky, výšky i hloubky. Že budu mít tam někde hluboko v srdci pokoj, radost i lásku. A kdyby jen to, že se to projeví i navenek – žádný vztek, neklid, pochybnosti, prázdnota, ironie; jako kdybych se na lidi a věci kolem sebe dívala jinýma očima (bezelstnýma a vědoucíma); že se budou dít věci jako například, že obnovím před mnoha léty ukončený vztah s mou bývalou tchyní a že ona dokonce umožní mojí mamince bydlet bez jakýchkoli finančních požadavků v její garsonce; že většinu svého času věnuju lidem, nejenom sama sobě nebo jen nejbližším přátelům; že jsem za posledních pár let poznala tolik vzácných lidí jako nikdy za celý svůj život … a to je teprve začátek. Ježíš Kristus je ten, kdo změnil můj život, dal mu smysl a směr, stal se mi vzorem.
Milý čtenáři, ať jsi kde jsi a ať jsi kdo jsi, já ti potvrzuju tu dobrou zprávu:
- že Ježíš je Syn živého Boha,
- že jeho život byl svědectvím o Božím království,
- že za tebe, za mě a vůbec za všechny lidi položil svůj život,
- že ho Bůh vzkřísil k životu,
- že KAŽDÝ, kdo té zprávě Z HLOUBI SRDCE bude věřit a rozhodne se mít Ježíše jako JEDINÉHO SKUTEČNÉHO PÁNA ve svém životě, nezemře, ale bude žít, bude spasen.
Věř mi, že je to jako zázrak, no vlastně to je zázrak, co se v tvém životě začne dít, když to rozhodnutí uděláš.
Modlím se, aby to, co jsi právě teď četl nebo četla, tě nenechalo lhostejným nebo lhostejnou, aby to v tobě vzbudilo touhu dozvědět se a poznat víc. V Bibli se píše: “Proste a bude vám dáno, hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a tomu, kdo tluče, bude otevřeno.” (Matoušovo evangelium, 7.kapitola, 7. a 8.verš) a také: “Víra je tedy ze slyšení a slyšení skrze slovo Boží.” (List Římanům, 10.kapitola, 17.verš)
Rozloučím se s tebou (a těším se i na viděnou) těmito verši: “Ježíš mu řekl: ,Budeš milovat Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.´To je první a největší přikázání. Druhé je mu podobné: ,Budeš milovat svého bližního jako sám sebe.´” (Matoušovo evangelium, 22.kapitola, 37. až 39. verš)
Ty “nej” věci pro mě byly vždycky ty, které jsem prožila tam někde hluboko v srdci. Ježíš Kristus je ten, kdo změnil můj život, dal mu smysl a směr.
|
