Sedět u počítače a serfovat “po celém světě”. Když se poprvé promítalo pro veřejnost, objevila se na filmovém plátně jedoucí lokomotiva a diváci byli zděšení, že se řítí přímo na ně, takový to byl pro ně neočekávaný zážitek. “No a co jako?” se asi ptáte.

Chci tím říct, že historie lidstva je plná mimořádných, šokujících, nepochopitelných, převratných, udivujících věci. Můžete si toho vybavit spoustu – každý podle svého naturelu, zkušeností a znalostí.

Já sama jsem zjistila, že ty “nej” věci pro mě byly vždycky ty, které jsem prožila tam někde hluboko v srdci. Že i po létech si ten pocit přesně vybavuju: když jsem si jako malá holka zavazovala tkaničku u bot a nechala jsem své rodiče na zalidněném chodníku “zmizet v davu” a pak se zvláštním narůstajícím pocitem strachu, že je ztratím, jsem se za nimi rozběhla; když nastal ten toužebně očekávaný okamžik a já jsem skládala pionýrský slib (v r.1963, bylo mi osm); když jsem se dívala na noční oblohu posetou hvězdami a snažila se představit si nekonečno; když jsme po maturitě s mojí nejlepší kamarádkou brečely z úlevy, že jsme ji udělaly, ze smutku, že už se nikdy jako 4.c nesejdeme, a ze štěstí, které nás zaplavovalo, a přitom jsme nevěděly, kde se vzalo; když se nám narodil syn, můj manžel přijel domů na opušťák z vojny a v slzách jsme se objímali; když mně můj syn napsal, že mě má rád.