Revoluce v manželství

Jmenuji se Tomáš a chtěl bych vydat svědectví o Boží lásce a o mocném Božím působení v oblasti, která je tak důležitá, "obzvláště pro pány".
Skoro celý svůj život jsem strávil v Jeseníku. Na podzim roku 1990 mne a mého mladšího bratra našel Pán Ježíš Kristus a my mu vydali své životy. Kolem roku 1997 uvěřila a byla pokřtěna naše maminka. O dva roky později uvěřil náš tatínek.

Mé dětství bylo hodně o prázdnotě. Nevím, jestli to bylo vlivem generačním, přímým či obojím, ale něco se na mně dělo, díky čemuž jsem se stal velice tvrdohlavým. Obrnil jsem se a stal se nepoučitelným, necitlivým, samospravedlivým a soběstředným, "jen já mám pravdu,", "a co vy mi budete povídat". Neuvědomoval jsem si to. "Já s lidmi problémy neměl", ale oni se mnou ano. Utíkal jsem z reality, zajímala mě příroda. Kolem 18 let jsem začal mít zájem o děvčata. Začal jsem zažívat jakýsi neukojitelný pud. Myslím, že sex je správný, ale dychtivost je démonská. Dychtivost supluje Ježíšovu přítomnost, jde o pokus ukojit nějakou vnitřní prázdnotu, nalézti "štěstí".

Ve 24 letech jsem tedy uvěřil a o pět let později se oženil. To jsem byl navíc ještě křesťanský fanatik. Ke "kázání Krista" jsem nejraději používal pořádně tvrdou bibli nebo ještě lépe ostré vidle. Tvrdost, sobectví, fanatismus, závislost a neznalost vypudily manželku Petru z bytu a o prázdninách r.1996 Okresní soud v Jeseníku prohlásil naše manželství za rozvedené.

Potom jsem zažil strašně kruté období. Deprese, osamělost, práce od 04,30 do 18 hod, často i do 21 hod., strachy. To vše mi začalo být denním chlebem a nešlo mi to ani s Pánem nějak prorazit či opustit. Slova o netrápení se a předání Bohu mě rozčilovala, protože mi nějak nefungovala. Je mi jasné, že na Boží straně problém nebyl, ale já si nemohl pomoct, ač jsem pomoci chtěl.
V tomto období jsem často jezdil do Třince za Staškem Tichým a Slavojem Raškou z AC. Vzpomínám si, jak mi bratr Stašek říkal: "Pojď k oknu. Co vidíš?" "No", řekl jsem mu, "samý mrak." Dostal jsem velice moudrou odpověď. "I když nevidíš slunce, můžeš si být jistý, že tam je. To jenom ty mraky ti ho zabraňují vidět, ale je otázkou času, kdy se mraky rozplynou a bude ti opět lépe. Buď si jist tím, že to slunce tam fakt je. Změna přijde!

V roce 2001 jsem byl na semináři Olovnice, který pořádala Janie Kruger s manželem. Šlo o seminář se zaměřením na uzdravení srdce ze zranění převážně z dětství. Tam jsem se poprvé setkal se službou zabývající se duší i duchem zároveň. Doposud jsem Krista stavěl do protikladu k psychologii a psychiatrii a neuvědomil jsem si, že jdou ruku v ruce, že Náš Pán Ježíš byl v obou oborech profesionál.
Na Olovnici jsem se poznal s Janou z Prahy. Náš sbor v Jeseníku pořádal v létě sborovou dovolenou, na kterou jsem pozval Janu ještě s dalšími lidmi z Olovnice. Ještě než přijeli, měl jsem během dvou nocí dva sny. Zdálo se mi v nich o Janě. První byl sexuální a druhý velice duchovní. Zamiloval jsem se.

Dovolená začala a Jana přijela. Trávili jsem spolu spoustu času, ale Jana nevypadala, že by mne měla ráda. Na houbách pořád mluvila o nějakém bratrovi a mě to otravovalo. Třetího dne v poledne jsem najednou zaznamenal v jejím chování radikální změnu. Zamilovala se do mne. Nazývám to, že přeskočila jiskra. Pán mi pak ukázal, že když přeskočí jiskra, je to zázrak a taky Jeho vlastní prst. Intervence z nebe na zem, přímý akční a konkrétní zásah. Dříve jsem si to neuvědomoval.
Přeskočila tedy jiskra, měli jsme se rádi a začali jsme za sebou týdně jezdit, telefonovali jsme si a v únoru 2002 jsme měli svatbu.

Nyní se dostávám k tomu, proč píši toto svědectví. Tak, jako jsem si já přitáhl do nového vztahu své "přednosti", tak si své "lahůdky" přinesla i Jana. Postupně jsem začal objevovat její veliká zranění v oblasti nedomilovanosti, sebenepřijetí, aj. Prožívala velká nebezpečí a mé vlastnosti jí na "pokoji nepřidávaly". Často reagovala hněvivě, často až hystericky.

Už v čas chození jsem si všiml ještě jednoho symptomu. Byla vyloženě chladná, dotyky, pohlazení, líbání, později i sex, vůbec nic z toho nepatřilo do jejího slovníku, natož do její praxe. Já, touživec a Jana taková jaká byla, to byla špatná partnerská kombinace, přímo sebevražedná. "To jsem dopadl", říkal jsem si. Jana si to říkala taky. "Jano, pomýšlelas na rozvod, když jste na tom takto byly?" Asi by odpověděla, že "na rozvod snad i ano, ale ještě více na vraždu".

Když jsem přicházel z práce domů, rozbušilo se mi srdce, rozklepala kolena, zvedl žaludek. Jana prožívala stejné věci. Napětí, napětí, napětí. Atmosféra oboustraně krutá a strašlivá. Přibývající oboustraný stres nám postupně přinášel své ovoce. Nikdy jsem nevěděl jak zareaguje, jak až intenzivně, kdy budu zase vyhozen z bytu, kdy, kde a co opět poletí vzduchem, kdy mě v noci probudí údery do mých zad zasazené Janou z absolutní vyčerpanosti a beznaděje, nebo dokonce, kdy se demonstrativně opět zasekne sekyra do dveří od koupelny. Nemohli jsme nikomu nic slibovat, protože jsme nikdy nevěděli, jestli nebudeme za minutu na vraždu či sebevraždu. Když přicházel večer, bylo to obzvlášt kruté. "Nesahej na mě, jde ti jenom o sex a ne o mne!", "Běž na své!","Sundej ze mě tu ruku, jsi moc hrubý!". Asi ji můj nejjemnější dotyk fakt bolel, ale jak jsem ji měl pohladit, aby to nebolelo..." "Jak to může dlouho trvat?" jsem si říkal. Postupně jsem začal ztrácet paměť. V zaměstnání byla jedna z mých činností posílání hrnců, nádobí a tak klientům v balících, jak si co objednali. Asi bych nespočítal všechny zšedivělé vlasy šéfa a kolegy Mullera, který několikrát týdně musel vysvětlovat špatný počet zboží v mnou odeslaných zásilkách. Jednou jsem dokonce zapomněl v zásilce poslat na Slovensko dva metrákové grily na kuřata!

Po půl roce jsem skončil na erotických stránkách. Chápu číňany, o kterých mluvil Derek Prince, když říkal, že zavření křesťané v Číně buď zešílí, kolaborují, zabijí se a hrstka to přežije (mimochodem jsou to ti, kteří "znají zpaměti Boží Sovo", dokončoval kazetu Derek Prince). Já věděl, že to znečišťuje, prožíval jsem rozpolcení a úlevu zároveň. Velice zvláštní stav. Zjisil jsem, že Pán neřeší na prvním místě hřích, ale láskyplně nás přijímá a hřích se časem promění ve svatost. To bylo pro mě revluční zjištění! Mám u Pána přijetí takový, jaký jsem.

Často jsem zvažoval, co bude lepší. I Jana zvažovala. "Buď tě zabiju nebo se s tebou rozvedu!" Jak bych z toho utekl já? Rozvést se,zabít se, jít k Prašné bráně za "podnikatelkami", jít na internet nebo nehřešit, což mi ale nefungovalo a taky jsem zjišťoval onu biblickou pravdu, že Zákon nesmíš vede k poznání hříchu a pak musíš. A že ve mě nepřebývá dobro, které chci, ale zlo, které nenávidím. "Ó Pane, kéž bych se prolomil do pokračování verše". Zvolil jsem nejmenší zlo, při kterém nehrozí rozvod, smrt a AIDS. WWW stránky byli pro mě nejmenší forma hříchu a mé jediné přirozené uspokojení a očekával jsem na Pána. "Tak takhle se možná cítil král David, když miloval Boha a hřešil zároveň", říkal jsem si. I dnes bych to řešil stejně, nedal by Pán jinak.

Je důležité podotknout, že v intervalech asi tak dvou až čtyřech měsíců přicházívaly stavy uklidnění, nazývám to oázami. Nesexuální, leč uklidnění. Takový Boží zázrak. Vzpomínám si, že dokonce na dvou dovolených jsme mohli mít pohlavní styk. A taky jedny vánoce. Tam to trvalo asi čtyři dny. A pak se čert znovu dotýkal a dotýkal.

Často jsem přemýšlel, co ještě může být na vztahu horšího. "Jak to může jít až daleko? Nespíme spolu, vlastně nic spolu nemáme, nerozumíme si, doma řev či ticho, výčitky, tělesně se cítím hůř a hůř, vyčerpanost, deprese, nízké o sobě smýšlení až méněcennost, změna prostředí - z "hor do matičky Prahy", změna práce, v práci prostředí nadřazenosti a bezchybnosti, škrobenosti a neupřímnosti, falešnosti. "Pane, jak tohle jenom dopadne! A kdy!", říkal jsem si.

Vyvrcholilo to, když se mi rozhodila psychochemiev těle a v březnu 2004 jsem zkolaboval v Makru Průhonice na bezplatném WC ve vodorovné poloze mezi mušlemi. Ještě to odpoledne jsem se nechal odvést z "ty hnusný Prahy" do Jeseníku. Sotva jsem vylezl tchánovi z Felicie. Zatelefonoval jsem Pavlovi Kolegarovi, mému věrnému bratrovi a kamarádovi. Pomodlil se za mě., prožíval jsem strašné panické stavy. Těžko se to popisuje. Spal vedle mě celou noc v posteli a držel mě za ruku. To je pastýřské srdce! Moc si tohoto "nedostatkového zboží" vážím. Byl při mě v těžkém čase. "Chudák Pán Ježíš. Ten byl opuštěn..." Skončil jsem na nemocenské se Serotininem - práškama na nervy v kapse.

Jak došlo k průlomu ve vztahu a v sexu? Po prvním roce manželství jsme celý rok chodili k PhDr. Čierné do evangelického centra psychické pomoci. Tam jsem na "stará kolena" zjistil, že na světě nežiji jenom já. Paní Čierná se mě ptala: "Co si myslíte, že vaše žena prožívá při tom, co říkáte? Jak to na ni působí? Co si myslíte, že jí na tom či onom vadí?" S úžasem jsem zjistil, že nevím, co si myslí, co říká, co jí vadí a co se jí honí hlavou. Začal jsem si Jany více všímat a učil se projevovat v praxi pozornost, její základní jazyk lásky, klíč od jejího srdce.

Pomáhalo nám hodně sourozenců z různých církví a sborů. KS, ECM, Nové začátky a sbor v Jeseníku. Průlom však nikde nebylo vidět.

Tuším v r.2002 nebo 2003 jsem se dozvěděl o jedné sestře, která se věnuje rozvazováním lidí z prokletí, které je ovlivňuje z předešlých generací. Já takové věci doposud nerad slyšel, "vždyť když se člověk nově narodí, nemůže být přece ovlivňován hříchy z jiné generace", jsem si říkal. Kromě Písma jsem si vzpoměl i na Old Shaterhanda a jeho: "Kde je tělo, slétnou se i supi".

Jak jsem tak o tom přemýšlel, došel jsem k závěru, že to, co prožíváme, je minimálně nenormální. A služba Marie Eleny Ružičkové, služebnice z Českého Těšína je taky minimálně nenormální. Věděl jsem v sobě, že stojím proti něčemu, co odporuje zdravému životu a rozhodl jsem se, že nasadím všechny biblické prostředky k dosažení vítězství. "Musím zavolat Marii Eleně pro pomoc."

Za týden jsme s Janou jeli z Prahy do Těšína. V následujících měsících jsme tam jeli ještě čtyřikrát a průběžně navštěvovali její semináře s vyučováním a modlitbami. Vždy to bylo akční jako ve filmu. Obzvláště u ní v Těšíně, když se za nás s dcerou Karlou modlily. Vždy nás nejdříve přijaly s argentinskou srdečností a radostí, dobře nakrmily a pak, co začalo, bylo divoké. Myslím, že sousedce v sousedním bytě vstávaly vlasy hrůzou na hlavě a jejímu pejskovi naskakovala husí kůže. Ta mimochodem naskakovala i mě. Během každé návštěvy se Maria modlila za rozdílné věci. Byli jsme rozvazováni z různých prokletí a vyšlo povícero duchů. Vzpomínám, že jsme byli rozvazováni z prokletí slova, sexuální svázanosti, neplodnosti, lži,méněcenosti, sebenepřijetí, sebenenávisti, nevíry, alkoholismu a z ducha smrti. Ten byl na několikrát. Vzpomínám si, jak ji Pán na modlitbě za nás ukázal, že stojí proti princovi o vyšší hodnosti. S ním vedla boj i v noci po našem odjezdu. A příště znova. Další a další věci. Pán Marii zjevoval věci nejen při modlitbách u nich, ale i když jsme byli v Praze. Někdy se osvobozující modlitby týkaly více Jany, někdy více mne. Často nás měla na srdci a telefonovala nám a ptala se, co a jak. Maria má skutečně pastýřské jemné srdce plné péče a lásky a na druhou stranu je nekompromisní vůči satanu a jeho podřízeným duchům. Pokud dříve pracovala stejně razantně v argentinském senátu a v advokátní praxi, jako si počíná při vymítání a rozvazování, musela být velice úspěšná.

Chtěl bych naší drahé sestře Marii velice poděkovat za čas, dobré obědy, za její oddanost a vytrvalost, za to, že je vůbec ochotna stát v první linii a chodit v tom, k čemu ji Pán povolal. Děkujeme i její dceři a naší kamarádce Karle.

Přišel průlom. Jak? No úplně jednoduše. Jako by to vůbec nezáleželo na nás. Najednou to, co bylo nemožné, bylo možné. Je to, jako by jsme nabrečeli litry slz, napotili litry potu, poničili si kilometry nervů, krev teda netekla, natrpěli tisícovky utrpení a pak se cosi provalilo. Jako by to z nebe najednou spadlo na zem. Jednoho dne jsem požádal o peting a tak to bylo delší čas. Půl roku? Pak jednoho dne, jsem řekl: "Dnes je tak pěkné počasí..., uděláme miminko". A tak jsme dělali miminko. A tak ho děláme dodnes.
Jak jste hodně vysvobození? Že by to šlo tak hladce? Přiroval bych to k rudoarmějcům, možná si tak tehdy ještě neříkali, když Aurora vystřelila a soudruzi napadli Kremelský palác. Zdolali zahradu, přelezli bránu, možná jí prolomili a byli na nádvoří. Pak vtrhli do paláce, "rozdali pár facek" a Kreml dobili.
My jsme tak asi ve třetině. Prolomili jsme pozičně bránu. Uvědomuji si, že to jde ztuha.
Jsou další neporažené věci, třeba líbání.

Tam taky netlačím na pilu. Když se na naše soužití po tom všem díváme, vidíme, že zakopaný pes je v hlubší podvědomé části nás samotných. é vše ostatní má svůj původ zde. Jsou nutné operace duše a ty se dělají pouze "bez narkózy" za spoluúčasti člověka. Nevylučuji sto procentní Pánovu intervenci jinak, ale většinou je to společná cesta na každý den s Pánem. Dnes třeba něco nechci, zítra se něco stane, pozítří se modlím, abych to chtěl, čtvrtý den už to chci a modlím se o změnu a pak se to někde vyloupne. Jsou v nitru místa, o kterých třeba ani nevím. Místa, kde je to staré zranění a uložená informace o tom, jak jsem se tehdá s tím, že mi někdo něco udělal, vypořádal. Většinou špatně. Zatvrdil jsem se slovy "tak to se mi už nestane" a začnu se například vyhýbat lidem. Uvěřím, ale jsem nutkán se jim vyhýbat dál. V padesáti mě to stále tlačí do samoty a já ani nevím proč. Je mi jasné, že většina problémů mezi mnou a Janou je právě z této oblasti.

Jsme tedy na třiceti procentech, pokud to měřím mírou, jakou nyní v ruce mám. Vážím si toho, že Jana se mnou do postele jde, i když někdy nemá náladu. Vidím obrovský posun vpřed. Je to obětavá žena. Snažím se jí to vynahrazovat v poskytování bezpečí a pozornosti. Věřím a taky vidím, že nás Pán chce posouvat stále vpřed. I v započaté sexuální revoluci. Oba jsme na tom nyní hlavně duchovně jinak, než jsme byli před svatbou.

Chtěl bych nyní poděkovat "Acéčku", že má ve svých řadách zdatné služebníky a služebnice, kteří hodně nasazují. Taky děkuji všem, kteří nám dopomohli k tomu, co nyní rád nazývám sexuální revoluce. Již více jak 7 měsíců jsme oba s Janou "revolucionáři". Jana říká, že jí už umím dost naslouchat a projevovat pozornost. Miluji svou Janu, učím se to, je to vzácná žena, která to nezabalila v dobách pro ni nejtěžších. Snažím se jí vycházet vstříc a už ji nestresovat a nevyžadovat, protože až tehdy může z lásky dávat.
Díky patří taky dalším Mudr. Kubíkovi z Priessnitzových lázní, MuDr.Veisové a MuDr.Tiché z psychiatrie, MuDr. Hartmanové z Michle, PhDr.Čierné, Jarce Novotné a Ludmile Liberdové a její Terapii smíření. Neradi bychom zapoměli poděkovat bratrům "metodistům" Vilémovi Schneebergerovi se ženou, Zdeňkovi Kocandovi , manželům Kunešovým a celému sboru ve Vilové v Praze. Díky patří bratrům a sestrám "Watchmanovcům", bratru Jeremymu z Taiwanu a Adamovi.. Děkuji Danu Drápalovi a sestře Janě Čepové, kteří s námi zápasili v dobách zlých. Díky patří manželům Frolíkovým a Sauerovým a jejich Manželským večerům, které vřele doporučuji. Děkuji mému drahému bratrovi Pavlovi Kolegarovi a celému sborečku v Jeseníku a mým vzácným chápavým rodičům. Děkuji sourozencům v Nových Začátcích - Jerrymu a Ulrice Lillardovým a celému sboru za modlitby a pomoc. Děkujeme sestře Marice, která nám vždy stála s vlastností vrby po boku. Ještě jednou muchas gracias Marii Eleně a Karle.

A hlavně děkuji Pánu Ježíši za Jeho lásku a věrnost, za to, že přikrývá množství hříchů, že "povolává věci, které nejsou, jako by byly".Pane, děkuji že "dýcháš i pro nás".
Nakonec bych chtěl ještě činit pokání z jedné věci a to z denominační příslušnosti k. .Ne z toho někam patřit, ale z toho že "my a oni". "Co může vzejít dobrého z . ?"
Vždyť ani pan Crusoe nehleděl na Pátkovu "politickou příslušnost" nebo jeho "opálená záda".(viz Robinson Crusoe str.?). I já jsem poznal, že "v nouzi poznáš přítele", ať je z té či oné "party". Nyní už nekritizuji tak často jako dříve a už nevyhlížím "stranickou příslušnost jedince", ale hledám "specialistu v oboru" a jeho "frčku" na nárameníku na nebesích.

Chtěl bych povzbudit konkrétní, nedobrovolné "dobrovolníky a dobrovolnice", které situace donutila více či méně abstinovat k přirozené důvěře Pánu, k vytrvalosti, ohleduplnosti, naději. Fakt je všechno možné. Fakt! Tomáš a Jana S.