 Prázdninové cestování může být zajímavé. Všichni jsme namačkaní v jednom autě, nebo ještě namačkanější v letadle, plném nervózních lidí. Sedíme příliš těsně u sebe. Těsně zaklínění, sedíme moc blízko u sebe, příliš blízko! Příliš blízko, než abychom mohli zakašlat... ale někdo to nevyhnutelně udělá!
Když dorazíme, jsme ubytování v domě, který je navržen tak pro třetinu z množství lidí, které čeká před přeplněnou koupelnou a pere se o dálkový ovladač k televizi. Zjišťujeme, že jsme k sobě hodně blízko, příliš blízko. Příliš blízko, než abychom mohli zakašlat... ale někdo to nevyhnutelně udělá!
A o pár dní později si vzpomeneme na všechny ty věci, které nás na našich příbuzných tak štvou a "připomeneme" jim ty naše! Jsme spolu až moc, až příliš. Příliš blízko, než abychom mohli zakašlat... ale někdo to vždycky udělá!
Proč podstupujeme tento bláznivý, přehuštěný rituál? Proč snášet cestování v přeplněných prostředcích, přeplněných domech a přeplněných vztazích? Proč se tolik přibližujem k těm, kdo kašlou? Protože se vzájemně potřebujeme. Potřebujeme vztahy. Potřebujeme k někomu patřit. Potřebujeme mít rodinu. Sem tam potřebujeme být trošku namačkaní.
A s církví je to hodně podobné. Scházíme se s lidmi, kteří mají chyby, každý z nás žije s očekáváním, že půjdeme do nebe, děláme, co můžeme, abychom na sebe "nekašlali". A i když mnoho lidí může být velmi milých, nakonec na nás vždycky někdo "zakašle". Jsme zranění a naštvaní. Chceme celou tu "davovou" věc vzdát a vyhnout se všem, kdo "kašlou" a zraňují. Ale náš vnitřní hlas nám neustále připomíná, jak moc potřebujeme jeden druhého. Na každého z nás, dříve nebo později, v církvi někdo "zakašle". Co s tím uděláme? Co budeme dělat v nedokonalém světě s nedokonalými lidmi, kteří na sebe občas "kašlou"?
Zaprvé, pojďme děkovat Bohu za ten dav i kašlání. Kdybychom nemohli na místo, kde jsou nedokonalí lidé, pak bychom nemohli nikam. Jistě, občas je to nepříjemné. Ale občas jsme nepříjemní my a potřebujeme, aby s námi někdo měl trpělivost.
Zadruhé, pojďme si představit, že naše setkávání s lidmi z církve je hodně jako když jedeme s příbuznými na dovolenou. Známe nepříjemné zvyky jedni druhých i jejich zranitelná místa. A tak je snadné lézt si na nervy. Ale také to znamená, že můžeme nabídnout útěchu, podporu, povzbuzení a přátelství takového stupně, kam se jiní nedostanou.
Zatřetí, chvála Bohu, že naše stísněné podmínky budou přetvořeny a my, porušené stvoření, budeme proměněni do dokonalosti. Až se Ježíš vrátí, ze všech našich mínusů se stanou plusy a všechno naše kašlání v davu se promění v radostné jásání a oslavování.
Jednou mi jeden přítel z Ukrajiny řekl, že "na Ukrajině se říká, že třetího dne jsou příbuzní jako ryba. Začínají smrdět a musí se vyhodit." Řekl jsem, že u nás se říká něco podobného. Ale jako věřící máme ještě hlubší pravdu: Ježíš zemřel, byl pohřben a třetího dne vstal z mrtvých. Udělal to proto, aby to, co v našich životech zapáchá, mohlo být proměněno v nové, aby naše příští setkání mohlo mít příjemnou vůni, a naše zlomená srdce mohla být uzdravena. Až ten den přijde, najdeme obrovský dav, ale bude v něm pro nás vždycky dost místa a nikdo nebude kašlat... nikdy!
Copyright: Phil Ware, Heartlight.org
Použito s laskavým svolením Heartlight
Původní článek v angličtině
Překlad: Jana Forsyth
 Přidat jako oblíbený (160) | Shlédnutí: 748
|
- Komentujte prosím relevantě k obsahu článku.
- Komentáře budou zveřejněny po schválení administrátorem.
Neslušné nebo nesmyslné komentáře nebudou zveřejněny.
Komentáře sestávající pouze z nesmyslné řady smajlíků také nebudou zveřejněny. - Vyplnění položek označených hvězdičkou je povinné.
|
Powered by AkoComment Tweaked Special Edition v.1.4.6
AkoComment © Copyright 2004 by Arthur Konze - www.mamboportal.com
All right reserved |
Napište první komentář