A protož všecko, což byste chtěli, aby vám lidé činili, to i vy čiňte jim; toť zajisté jest Zákon i Proroci. Matouš 7:12 Kralický překlad
Většině lidí se to někdy stává. Čteme dobře známou pasáž z Bible a najednou ji vidíme jinak. Bylo to tam celou dobu, akorát jsme to neviděli... alespoň ne tak zřetelně, jako teď.
Stalo se mi to nedávno, když jsem četl Ježíšova slova známá, jako "zlaté pravidlo". Z nějakého důvodu jsem si nevšiml jednoho slova ve větě - "všecko". Jak jsem si toho mohl za celá ta léta nevšimnout?
Prázdninové cestování může být zajímavé. Všichni jsme namačkaní v jednom autě, nebo ještě namačkanější v letadle, plném nervózních lidí. Sedíme příliš těsně u sebe. Těsně zaklínění, sedíme moc blízko u sebe, příliš blízko! Příliš blízko, než abychom mohli zakašlat... ale někdo to nevyhnutelně udělá!
Když dorazíme, jsme ubytování v domě, který je navržen tak pro třetinu z množství lidí, které čeká před přeplněnou koupelnou a pere se o dálkový ovladač k televizi. Zjišťujeme, že jsme k sobě hodně blízko, příliš blízko. Příliš blízko, než abychom mohli zakašlat... ale někdo to nevyhnutelně udělá!
Před třiceti lety si se mnou táta sedl a začal se mi omlouvat. Měl jsem tenkrát těsně před maturitou. Bojoval se skutečností toho, že sám sebe zklamal v roli otce. Dokázal si připomínat selhání, na která jsem si vůbec nepamatoval, ale chtěl pročistit vzduch a vyjasnit si věci, které mu ležely na srdci. Chtěl, abych věděl, že mě miluje, ale že se v sobě zklamal, v tom, jak mě vedl k dospělosti, jak byl mým příkladem, jak mě připravil pro samostatný život. Měl zklamané oči.
Zatímco naší zemí procházela pozdní jarní bouřková fronta, šli jsme do nejvnitřnější a nejpevnější části našeho domu. Světla zhasla. Skučel vítr. Do střechy začaly bušit kroupy. Přívaly deště nám s rámusem dopadaly na okna, zatímco poryvy větru rachotily okenicemi a cloumaly stromy. Po pár hodinách temnoty a zvuku vzdálených sirén znovu začal jít proud a my jsme se uložili k spánku. "Jenom další bouřka," řekli jsme si. OMYL!
Když ranní světlo odhalilo následky včerejší noční bouře, byli jsme v šoku. Všude byly spadané větve. Na předním dvorku na silnici ležel zřícený komín. Mnohým domům v sousedství chyběly střešní tašky. Ploty byly rozmetané po všech okolních zahradách. Po celé zemi byly vyvrácené stromy, poškozené domy, elektrické kabely, polámané a zohýbané reklamní billboardy. Nemluvíme tu o pár odvátých drobných, čerstvě zasazených stromečcích a sem tam nějaké té spadlé střešní tašce. Ne. Šlo tu o obrovskou, rozsáhlou škodu.
Dojel jsem k benzínové pumpě. Nezapnuli ji, dokud jsem nevešel dovnitř a nenechal jim tam svoji kreditku. Fuj! Ztracený čas a ten pocit, že je člověk jen další bezejmenou osobou v jejich jinak ničím se nevyznačujícím a neosobním pracovním dni.
Jsem si jistý, že si myslíte: "Ty s tím naděláš, Phile, to se mi stává někde pořád. Možná to je otrava, ale je to pochopitelné, když je tolik řidičů, kteří ujedou bez zaplacení. Nenech se tím znechutit, to se stává. A navíc, není to trochu egoistické, myslet si, že tě budou znát?"
A protož všecko, což byste chtěli, aby vám lidé činili, to i vy čiňte jim; toť zajisté jest Zákon i Proroci. Matouš 7:12 Kralický překlad 
Prázdninové cestování může být zajímavé. Všichni jsme namačkaní v jednom autě, nebo ještě namačkanější v letadle, plném nervózních lidí. Sedíme příliš těsně u sebe. Těsně zaklínění, sedíme moc blízko u sebe, příliš blízko! Příliš blízko, než abychom mohli zakašlat... ale někdo to nevyhnutelně udělá!
Před třiceti lety si se mnou táta sedl a začal se mi omlouvat. Měl jsem tenkrát těsně před maturitou. Bojoval se skutečností toho, že sám sebe zklamal v roli otce. Dokázal si připomínat selhání, na která jsem si vůbec nepamatoval, ale chtěl pročistit vzduch a vyjasnit si věci, které mu ležely na srdci. Chtěl, abych věděl, že mě miluje, ale že se v sobě zklamal, v tom, jak mě vedl k dospělosti, jak byl mým příkladem, jak mě připravil pro samostatný život. Měl zklamané oči.
Zatímco naší zemí procházela pozdní jarní bouřková fronta, šli jsme do nejvnitřnější a nejpevnější části našeho domu. Světla zhasla. Skučel vítr. Do střechy začaly bušit kroupy. Přívaly deště nám s rámusem dopadaly na okna, zatímco poryvy větru rachotily okenicemi a cloumaly stromy. Po pár hodinách temnoty a zvuku vzdálených sirén znovu začal jít proud a my jsme se uložili k spánku. "Jenom další bouřka," řekli jsme si. OMYL! 
Dojel jsem k benzínové pumpě. Nezapnuli ji, dokud jsem nevešel dovnitř a nenechal jim tam svoji kreditku. Fuj! Ztracený čas a ten pocit, že je člověk jen další bezejmenou osobou v jejich jinak ničím se nevyznačujícím a neosobním pracovním dni.