Phil Ware pro vás má laskavé a vtipné zamyšlení, které povzbudí,potěší, inspiruje a možná vás přiměje trošku přemýšlet. A příliš dlouho vás nezdrží.
Více o autorovi na stánkách Heartlight.org (anglicky).
Pro mne, jako mladého muže, to byla nejhorší noc života! Horší než probdít celou noc kvůli bolení břicha. Horší, než vykouřit dvacet levných cigaret, abych udělal dojem na kamaráda z vysoké školy. Horší, než mrznou a klepat se když jsme jeli na lovecký výlet. Byla to nejhorší noc mého života... tečka.
Můj dědeček prožíval poslední dny svého života, umíral na rakovinu. Přijel jsem ho navštívit do nemocnice. Po tříhodinové návštěvě jsem zavolal domů a řekl jsem, že cítím, že mám zůstat s dědou v nemocnici přes noc. Měl strach. Cítil se osamělý. A nejdůležitější ze všeho bylo, že mne o to děda požádal. Jeho oči mi řekly, že to budou naše poslední společné chvíle.
Jakub 1:2-4 Považujte to jen za radost, bratři moji, když upadáte do různých zkoušek, víte přece, že zkoušení vaší víry působí vytrvalost. Nechte však vytrvalost plně působit, abyste byli dokonalí a úplní a neměli žádný nedostatek.
Máte rádi zimu? Za ta léta jsem se zjistil, že jsou zimní lidé a letní lidé. Někdo má raději zimu, někdo horko. Já jsem asi jedním z těch letních lidí. Studené počasí nemám rád. Takže když přejde první mráz, mám příležitost o tom trošku přemýšlet. Překvapilo mne, že existují zajímavé podobnosti v tom, jak se vypořádat s dlouhým, těžkým, chladným obdobím a jak se vypořádat s obdobím zkoušek, pokušení a nepříjemností.
Tam, kde bydlím, už začíná zima. Ráno je tráva pokrytá jinovatkou. Listy opadávají a poletují po hnědnoucí trávě. S každou frontální změnou fouká severní vítr. Tažní ptáci zdobí nebe jako vlající stuhy.
Moc rád se dívám na husy, když táhnou k jihu. Jejich formace ve tvaru písmene "V", rytmické pohyby, střídání vedoucí husy a soulad hejna při změně směru mi berou dech. Takže když mi jedno hejno nedávno přeletělo nad hlavou, zastavil jsem se a sledoval jak si to míří ke svým jižním mokřinám. A potom mé oko zachytilo něco neobvyklého. Dlouho poté, co mi hejno, které jsem sledoval, zmizelo z očí, jedna husa letěla co jí síly stačily aby dohonila ostatní ptáky. Letěla stejnou cestou. Mnohem rychleji mávala křídly, ale přitom jsem si nebyl jistý, jestli vůbec letí rychleji než letělo hejno. Byla to husa, která zůstala pozadu. Nevím, jestli kdy své hejno dohonila.
Nevím, jak vás, ale mě napadají ty "nejlepší myšlenky" chvíli před tím, než usnu. A přitom jsem se v té zemi mezi bděním a spánkem vždy tradičně rozhodoval, že nevstanu a nezapíšu si to. "Ráno si na to vzpomenu!" vesele si říkám, když si dávám svolení upadnout do hlubokého spánku. Problém je, že když se ráno probudím, nikdy si na tyhle "hvězdné" pohledy na život, "neuvěřitelné" nápady na kázání, nebo "fantastické" články na web Heartlight, nemůžu vzpomenout. Něco ve světle svítání mi způsobuje trvalou a hlubokou ztrátu paměti! Moje odkládání a touha po spánku tak porazí dobré úmysly v mém srdci a dobré nápady v mé hlavě.
Zatímco naší zemí procházela pozdní jarní bouřková fronta, šli jsme do nejvnitřnější a nejpevnější části našeho domu. Světla zhasla. Skučel vítr. Do střechy začaly bušit kroupy. Přívaly deště nám s rámusem dopadaly na okna, zatímco poryvy větru rachotily okenicemi a cloumaly stromy. Po pár hodinách temnoty a zvuku vzdálených sirén znovu začal jít proud a my jsme se uložili k spánku. "Jenom další bouřka," řekli jsme si. OMYL!
Když ranní světlo odhalilo následky včerejší noční bouře, byli jsme v šoku. Všude byly spadané větve. Na předním dvorku na silnici ležel zřícený komín. Mnohým domům v sousedství chyběly střešní tašky. Ploty byly rozmetané po všech okolních zahradách. Po celé zemi byly vyvrácené stromy, poškozené domy, elektrické kabely, polámané a zohýbané reklamní billboardy. Nemluvíme tu o pár odvátých drobných, čerstvě zasazených stromečcích a sem tam nějaké té spadlé střešní tašce. Ne. Šlo tu o obrovskou, rozsáhlou škodu.
Dojel jsem k benzínové pumpě. Nezapnuli ji, dokud jsem nevešel dovnitř a nenechal jim tam svoji kreditku. Fuj! Ztracený čas a ten pocit, že je člověk jen další bezejmenou osobou v jejich jinak ničím se nevyznačujícím a neosobním pracovním dni.
Jsem si jistý, že si myslíte: "Ty s tím naděláš, Phile, to se mi stává někde pořád. Možná to je otrava, ale je to pochopitelné, když je tolik řidičů, kteří ujedou bez zaplacení. Nenech se tím znechutit, to se stává. A navíc, není to trochu egoistické, myslet si, že tě budou znát?"
Pro mne, jako mladého muže, to byla nejhorší noc života! Horší než probdít celou noc kvůli bolení břicha. Horší, než vykouřit dvacet levných cigaret, abych udělal dojem na kamaráda z vysoké školy. Horší, než mrznou a klepat se když jsme jeli na lovecký výlet. Byla to nejhorší noc mého života... tečka. 
Jakub 1:2-4 Považujte to jen za radost, bratři moji, když upadáte do různých zkoušek, víte přece, že zkoušení vaší víry působí vytrvalost. Nechte však vytrvalost plně působit, abyste byli dokonalí a úplní a neměli žádný nedostatek. 
Tam, kde bydlím, už začíná zima. Ráno je tráva pokrytá jinovatkou. Listy opadávají a poletují po hnědnoucí trávě. S každou frontální změnou fouká severní vítr. Tažní ptáci zdobí nebe jako vlající stuhy. 
Nevím, jak vás, ale mě napadají ty "nejlepší myšlenky" chvíli před tím, než usnu. A přitom jsem se v té zemi mezi bděním a spánkem vždy tradičně rozhodoval, že nevstanu a nezapíšu si to. "Ráno si na to vzpomenu!" vesele si říkám, když si dávám svolení upadnout do hlubokého spánku. Problém je, že když se ráno probudím, nikdy si na tyhle "hvězdné" pohledy na život, "neuvěřitelné" nápady na kázání, nebo "fantastické" články na web Heartlight, nemůžu vzpomenout. Něco ve světle svítání mi způsobuje trvalou a hlubokou ztrátu paměti! Moje odkládání a touha po spánku tak porazí dobré úmysly v mém srdci a dobré nápady v mé hlavě.
Zatímco naší zemí procházela pozdní jarní bouřková fronta, šli jsme do nejvnitřnější a nejpevnější části našeho domu. Světla zhasla. Skučel vítr. Do střechy začaly bušit kroupy. Přívaly deště nám s rámusem dopadaly na okna, zatímco poryvy větru rachotily okenicemi a cloumaly stromy. Po pár hodinách temnoty a zvuku vzdálených sirén znovu začal jít proud a my jsme se uložili k spánku. "Jenom další bouřka," řekli jsme si. OMYL! 
Dojel jsem k benzínové pumpě. Nezapnuli ji, dokud jsem nevešel dovnitř a nenechal jim tam svoji kreditku. Fuj! Ztracený čas a ten pocit, že je člověk jen další bezejmenou osobou v jejich jinak ničím se nevyznačujícím a neosobním pracovním dni.