Jednoho dne pavouk do své sítě chytil malého brouka a právě ve chvíli, kdy se ho chystal sníst, brouk povídá:

“Když mě pustíš, řeknu ti něco důležitého, co ti zachrání život.”

Pavouk se na chvilku zarazil a poslouchal, neboť ho to pobavilo.

“Raději bys měl tohle pole opustit,” řekl brouk, “budou žně!”

Pavouk se zasmál a řekl: “O jaké žni to mluvíš? Zdá se mi, že mi tu vyprávíš pohádky.”

Ale brouk řekl: “Ne, ne, je to pravda, majitel tohoto pole ho už brzy přijde sklidit. Všechna stébla poseče a pšenici sesbírá. Jestli tu zůstaneš, zabijou tě obrovské stroje.”

Pavouk řekl: “Nevěřím ve žně a obrovské stroje, které sekají pšeničná stébla. Jak mi to můžeš dokázat?”

Brouk pokračoval: “Jen se podívej na pšenici. Vidíš, jak roste v řadách? To dokazuje, že ji tu někdo vysázel.”

Pavouk se zasmál a posměšně řekl: “Toto pole prošlo vývojem a nemá to nic společného s nějakým tvůrcem. Pšenice takhle roste vždycky.”

Brouk vysvětloval dál: “Ne, ne, toto pole patří majiteli, který je vysázel a brzy ho přijde sklidit.”

Pavouk se zakřenil a řekl broukovi: “Já ti nevěřím.” A pak si pavouk dal toho brouka k obědu.

O pár dní později se pavouk smál tomu, co mu brouk vyprávěl. Pomyslel si:”‚Žeň! Taková hloupost. Žiju tu celý život a nikdy mě nic neobtěžovalo. Jsem tu od té doby, co ta stébla byla jen pár centimetrů nad zemí a budu tu žít až do konce svého života, protože tohle pole nikdy nic nezmění. Život je dobrý a já jsem v pohodě.”

Druhého dne byl krásný, slunečný den v pšeničném poli. Nebe bylo jasné a nezafoukal ani větříček. Toho odpoledne, právě když se pavouk chystal, že si schrupne, si všiml, že se k němu blíží oblaka prachu.

Zalechl hluk motorů a řekl si: “To by mě zajímalo, co to asi je?”

Autor: Brian Bissell