www.PRAMENY.net občerstvení pro duši

Hry - kategorie

Zdravím z nových Pramenů, na stránkách ještě pracujeme takže vše ještě není úplně dokončené. Bohužel nebylo možné přenést hodnocení a komentáře ze staré verze, začínáme tedy nanovo.

Právě přítomno: 21 hostů a žádný člen

pátek, 22 červen 2007 14:16

Radost svítání Doporučený

Napsal(a) 
Hodnotit
(0 hlasů)
Radost svítáníPro mne, jako mladého muže, to byla nejhorší noc života! Horší než probdít celou noc kvůli bolení břicha. Horší, než vykouřit dvacet levných cigaret, abych udělal dojem na kamaráda z vysoké školy. Horší, než mrznou a klepat se když jsme jeli na lovecký výlet. Byla to nejhorší noc mého života... tečka.

Můj dědeček prožíval poslední dny svého života, umíral na rakovinu. Přijel jsem ho navštívit do nemocnice. Po tříhodinové návštěvě jsem zavolal domů a řekl jsem, že cítím, že mám zůstat s dědou v nemocnici přes noc. Měl strach. Cítil se osamělý. A nejdůležitější ze všeho bylo, že mne o to děda požádal. Jeho oči mi řekly, že to budou naše poslední společné chvíle.

Radost svítáníPro mne, jako mladého muže, to byla nejhorší noc života! Horší než probdít celou noc kvůli bolení břicha. Horší, než vykouřit dvacet levných cigaret, abych udělal dojem na kamaráda z vysoké školy. Horší, než mrznou a klepat se když jsme jeli na lovecký výlet. Byla to nejhorší noc mého života... tečka.

Můj dědeček prožíval poslední dny svého života, umíral na rakovinu. Přijel jsem ho navštívit do nemocnice. Po tříhodinové návštěvě jsem zavolal domů a řekl jsem, že cítím, že mám zůstat s dědou v nemocnici přes noc. Měl strach. Cítil se osamělý. A nejdůležitější ze všeho bylo, že mne o to děda požádal. Jeho oči mi řekly, že to budou naše poslední společné chvíle.

Děda byl otcem mého otce. Byl to maličký starý člověk s čapkou na hlavě. Alespoň pro mne takovým vždycky byl. Bral mne na ryby. Schovával mi bonbóny v pytlíku, abych když za ním přijdu, vždycky nějaké našel. Naučil mě opékat maso na grilu a dokonce mi prozradil i svou tajnou přísadu. Nechal mě spát ve svém kutlochu s jeleními hlavami na stěnách. Měl první barevnou televizi, kterou jsem kdy viděl. Ale pro mne byl vždy tím malým mužem s čapkou. Vždycky ho budu milovat. A obzvlášť jsem ho milovat té dlouhé, hrozné noci.

Noc trvala celou věčnost. Děda spal jen přerušovaně. Sténal bolestí. Zavolal jsem sestru, aby mu dala další dávku analgetik. Pak byl rozzlobený a chtěl se prát, k sestrám byl téměř agresivní. Jeho řeč byla hrubá a ošklivá. Byl to člověk, kterého jsem nikdy neviděl, který zuřil v těle mého dědy. Analgetika konečně začala pomalu zabírat.

Děda se uklidnil a povídali jsme si. Vzpomínali jsme na minulost. Mluvili jsme o mém tátovi, jeho synovi, který ho předešel. Děda postupně usínal. Ale jeho sny byly díky analgetikům děsivé a opakovaně ho probouzely. Vždycky jsem ho utěšil a povídal jsem mu, než znovu usnul. Co spánku by mi zbývalo, mi ukradly myšlenky na to, co se děje, zatímco jsem ležel na dvou přistrčených židlích. A o deset, patnáct minut se celý koloběh od začátku opakoval. Trvalo to celou noc. Drásalo mi to srdce. Přijel jsem na krátou návštěvu a strávil jsem celou noc obeznamováním se s utrpením svého dědy, zatímco mu rakovina ujídala života. Noc trvala věčnost. Konečně měkká záře svítání otupila temnotu za záclonou. Nebe se začalo plnit světlem nového dne a děda se uklidnil a našel spánek, který mu celou dobu unikal. Přišla úleva. A já jsem se vydal na dvouhodinovou cestu domů, ponechán myšlenkám na noc, jakou jsem ještě nikdy s nikým neprožil, až teď.

Byl jsem mladý, nevyzrálý a stále ještě sklíčený smrtí svého otce. Nevěděl jsem, jak do svých emocí zařadit děs včerejší noci. Miloval jsem svého dědu. Nikdy jsem ho takhle neviděl. Nenáviděl jsem to za něj. Nenáviděl jsem smrt a její vtíravou, blížící se nevyhnutelnost. Nenáviděl jsem myšlenku, že brzy budu nejstarším mužem rodiny Ware, tak krátce poté, co jsme udělali čtyřgenerační fotku mého dědy (75), táty (50), mně (25) a mého syna (novorozence). Nenáviděl jsem tu noc. Nedokážu ani popsat, jak důležité pro mne bylo vidět první sluneční paprsky.

Jak roky plynuly, sloužil jsem mnoha rodinám, které stály tváří v tvář blížící se smrti. Nemyslím si, že se na to ještě někdy můžete dívat tak, jako dřív, když váš vlastní dům smrt navštívila několikrát. Ale jedna věc z té hrozivé noci byla a je mi zdrojem naděje, která mě posilovala a povzbuzovala v temných dobách smutku. Bez ohledu na to jak dlouhá, jak hluboká a jak temná noc je, nakonec vždy přijde svítání. Ne, nemluvím teď o dočasném svítání, které ukončuje noc smutku, jako jsem to zažil s dědou té bolestné noci. Mluvím o trvalé sluneční záři.

Temnota noci padla na Ježíšovu skupinu následovníků, když pravda začala pronikat do jejich zlomených srdcí. Jejich hrdina zamřel, zrazen jedním ze svých vlastních následovníků. Jiný ho opakovaně zapřel a dokonce se i zapřísahal na dvoře, kde byl zesměšňován. A všichni ho opustili a utekli. Jejich temnota trvala déle než jen jednu noc. Byla nepronikutelně hluboká. Temnota té noci očividně vládla stejně jistě, jako zavolala Jidáše a svedla ho ke zradě. Noční můra, která je probouzela a děsila v jejich probdělých nočních hodinách, nebyla žádným snem – byla opravdová, děsivá a zdrcující. Ale i s pevně zavřenými dveřmi a strachem, který jim rozbušil srdce, tlumené paprsky svítání prorazily jejich temnotu. Nejdříve příliš nádherné, než aby to byla pravda. Museli se přesvědčit na vlastní oči. Ale byla to pravda! Přišlo svítání. Svět byl navždy změněn. A hrstka těch ustrašených se stala planoucí pochodní spasení.

Takže když několik dní po mé návštěvě utrpení mého dědečka skončilo, byl jsem schopen nechat hrůzy noci sklouznout do temné zásuvky paměti. Místo toho jsem se rozhodl vzpomínat na měkkou záři slunečního světla, která otupila temnotu za záclonou a přinesla příslib lepšího dne - dne bez rakoviny, dne bez bolesti, dne bez temnoty, dne beze smrti.

Hrůzy Golgoty, zrada v zahradě, zapření na dvoře a ustrašenost srdcí učedníků nám připomíná, že Ježíšovo vzkříšení nebylo součástí pohádkového světa sterilních hrdinů. Ježíšovo vzkříšení se odehrálo ve světě drsnosti a zápachu smrti. Ježíšovo vzkříšení bylo Boží dýkou, která rozřízla dusivý závoj smutku a smrti, a otevřela cestu nám všem, abychom mohli uniknout strachu, který nás držel jako rukojmí. Ježíšovo vzkříšení je zaslíbením, stejně tak, jako každá noc končí svítáním, také smrt učedníků byla následována svítáním Ježíšovy slávy a jejich vlastním vítězstvím nad smrtí.

Copyright: Phil Ware, Heartlight.org
Použito s laskavým svolením Heartlight
Překlad: Jana Forsyth

Shlédnuto 4020 krát Naposledy změněno pátek, 04 říjen 2013 11:00
Dále v této kategorii: Tuhé zimní mrazy »

Zanechat komentář

Vkládejte prosím jen smysluplné komentáře. Komentář bude zveřejněn po schválení administrátorem. Urážlivé či jinak eticky nevhodné komentáře nebudou zveřejněny.