Řekněme, že muži jménem Roger se líbí žena jménem Elaine
Pozve ji do kina; ona pozvání přijme; velmi dobře se spolu baví. O pár dní později ji pozve na večeři a znovu spolu prožívají hezké chvíle. Dál se pravidelně vídají a po chvíli ani jeden z nich netráví čas s nikým jiným, než s tím druhým.
A pak jednoho dne jedou autem domů a Elaine najednou něco napadne. Aniž by o tom opravdu přemýšlela, řekne nahlas: “Víš o tom, že dnes večer je to přesně šest měsíců, co spolu chodíme?”
A v autě zavládne ticho. Elaine se zdá, že je to velmi hlasité ticho. Myslí si: To by mě zajímalo, jestli mu vadí, že jsem to řekla. Možná se naším vztahem cítí omezovaný; možná si myslí, že se ho snažím dohnat do nějakého závazku, který nechce, nebo si jím není jistý.
A Roger si myslí: Ty jo. Šest měsíců.
A Elaine si myslí: Ale hele, já si taky nejsem jistá, jestli takovýhle vztah chci. Občas bych chtěla mít trochu víc prostoru, abych měla čas si rozmyslet, jestli opravdu chci tímhle způsobem pokračovat, jít dál . . . A vůbec, kam jdeme? Budeme se pořád jen vídat a držet se na stejném stupni intimity? Povede to k manželství? K dětem? Ke společnému životu? Jsem připravená na takový závazek? Znám opravdu tohohle člověka?
A Roger si myslí: . . . to znamená, že to bylo . . . počkejme. . . . v únoru jsme spolu začali chodit, což bylo hned poté, co jsem si koupil auto, což znamená . . . musím se mrknout na ujeté kilometry. Hele! Už jsem měl dávno vyměnit olej.
A Elaine si myslí: Je naštvaný. Vidím mu to na obličeji. Možná to chápu úplně špatně. Možná od našeho vztahu čeká víc, víc intimity, víc závaznosti; možná pocítil—ještě dřív než já—že jsem měla nějaké výhrady. Jo, vsadím se, že to je ono. Proto nikdy o svých pocitech nic neřekne. Bojí se odmítnutí.
A Roger si myslí: A budou se mi ještě muset podívat na převodovku. Je mi jedno, co ti troubové říkají, pořád to ještě neřadí hladce. A ať se z toho tentokrát nesnaží vinit chladný počasí. Jaký chladno? Venku je 27 stupňů a řadí se s tím jako s popelářským vozem. A já těm nekompetentním zlodějům zaplatil 25 tisíc.
A Elaine si myslí: Zlobí se. A já se mu nedivím. Já bych se taky zlobila. Cítím se tak provinile, že tímhle musí procházet, ale nemůžu si pomoct, cítím, co cítím. Jen si nejsem jistá.
A Roger si myslí: Nejspíš řeknou, že na to je jen 90 denní záruka. Přesně to řeknou, ty krysy.
A Elaine si myslí: Možná jsem jenom příliš idealistická, čekám na prince, až přijede na svém bílém koni, když přitom sedím vedle úplně skvělého člověka, člověka, se kterým jsem ráda, člověka, na kterém mi opravdu záleží, člověka, kterému opravdu záleží na mně. Člověka, který trpí kvůli mé soběstředné, holčičí, romantické představě.
A Roger si myslí: Záruka? Oni chtějí záruku? Já jim dám záruku. Vezmu tu jejich záruku a strčím jim jí .... “Rogere”, řekne Elaine nahlas. “Co?” řekne Roger poplašeně.
“Prosím tě nemuč se takhle,” řekne. Její oči se začínají zalévat slzami. “Možná jsem nikdy neměla . . . Cítím se tak . . ” (Propukne v pláč.)
“Co?” řekne Roger.
“Já jsem takový blázen,” vzlyká Elain. “Já vím, že žádný kůň není. Vážně to vím. Je to hloupý. Žádný princ ani žádný kůň nejsou.”
“Žádný kůň není?” řekne Roger.
“Myslíš si, že jsem blázen, že jo.” Řekne Elaine.
“Ne!” řekne Roger, rád, že konečně ví správnou odpověď.
“Já jen . . . já jen . . . potřebuju trochu času.” řekne Elaine.
(Nastane 15 vteřinové ticho, ve kterém se Roger ze všech sil snaží co nejrychleji přijít s nějakou bezpečnou odpovědí. Konečně vyrukuje s něčím, o čem si myslí, že by mohlo fungovat.)
“Ano,” řekne.
(Elain, hluboce pohnuta, se dotkne jeho ruky.)
“Ach Rogere, vážně to tak cítíš?” říká.
“Jak?” říká Roger.
“To s tím časem,” říká Elaine.
“Á,” říká Roger. “Jo.”
(Elaine se k němu otočí a hluboce se mu zahledí do očí, což způsobí že velmi znervózní z toho, co by mohla ještě říct, obzvlášť když se to týká koně. Elaine nakonec promluví.)
“Díky, Rogere,” říká.
“Díky, Elaine,” řekne Roger.
Potom jí zaveze domů, a ona pak leží v posteli, bojuje s emočním konfliktem, zmučená duše, až se nakonec upláče k spánku. Zatímco Roger se vrátí domů, otevře si pytlík chipsů, zapne televizi a okamžitě se ponoří do záznamu tenisového utkání mezi dvěma čechy, o kterých nikdy nic neslyšel. Tichý hlásek v zasunutých hlubinách mysli mu říká, že se v autě odehrálo něco významného, ale je si jistý tím, že by nikdy nepochopil co, takže se rozhodne, že bude lepší, když na to nebude vůbec myslet.
(To je také Rogerův přístup k problematice světovému hladu.)
Druhého dne Elaine zavolá své nejlepší kamarádce, nebo možná dvěma, a budou celou situaci probírat dobrých šest hodin. Všechno, co řekla ona a co řekl on budou analyzovat do bolestných detailů, budou to procházet znovu a znovu, snažíce se najít v každém slově, výrazu a gestu nuanci významů, budou zvažovat všechny možné důsledky. Budou o tom diskutovat pořád dokola, celé týdny, možná měsíce, a nikdy nedojdou k žádnému konečnému závěru, ale také je to nikdy neunaví.
Zatímco Roger, když jednoho dne hraje házenou se svým kamarádem, který je také Elaininým kamarádem, se zarazí právě když se chystá k podání, svraští čelo a řekne:
Komentáře budou zveřejněny po schválení administrátorem. Neslušné nebo nesmyslné komentáře nebudou zveřejněny. Komentáře sestávající pouze z nesmyslné řady smajlíků také nebudou zveřejněny.
Vyplnění položek označených hvězdičkou je povinné.
Zábava 
Komentáře (2)