Byl to takový obyčejný, blátivý den. Učitelka prvního stupně, paní Brownová, právě nasadila 36-tou botu na 18 párů malých nožek a už spěchala, aby obula i ty poslední a mohla jít na oběd.
Poslední pár bot patřil malému Johnnymu Smithovi, tichému chlapci. Paní Brownové šlo boty chlapci obout velmi těžko, jelikož byly trochu malé pro jeho rostoucí nohy, ale nakonec bitvu vyhrála.
Máma ukazuje svému synovi, jak si zapnout zip u kabátu. “Tajemství je v tom,” říká, “že ta levá část dole musí zapadnout do té pravé předtím, než vyjedeš zipem nahoru.”
Náš skautský vedoucí nám řekl, abychom napsali rodičům pro případ, že jste viděli v televizi tu povodeň a dělali si starosti. Jsme v pořádku. Uplaval jen jeden ze čtyř stanů a dva spacáky. Naštěstí se nikdo z nás neutopil, protože jsme v tý době byli v horách a hledali jsme Chada.
Jo, zavolej prosím tě Chadově mámě a řekni jí, že je v pořádku. Nemůže psát kvůli sádře. Svezl jsem se na záchranářském džípu. Bylo to skvělý. Nikdy bysme Chada v tý tmě nenašli, kdyby nebylo tolik blesků.
S manželem jsme vzali svou dvouletou dceru nakupovat. Malá se brzy unavila a tak ji táta vzal na ramena. Jak se tak procházel, Madison ho začala tahat za vlasy. Ačkoli jí už několikrát požádal, aby toho nechala, Madison ho tahala za vlasy dál. Po chvíli ho to už skutečně rozzlobilo a zakřičel: “Madison! Nech toho!”
