Než jsem dospěl, do mého života zasáhly tři ženy, které mi měly být matkou. Moje biologická matka Barbara byla svobodná, neplnoletá matka, která mě dala svému bratrovi k adopci. Až poté, co o sedmnáct let později zemřela na rakovinu, mi táta směl říct pravdu o mé i její pravé identitě.

Druhá žena byla první manželkou mého táty, jmenovala se Dorothy. Myslel jsem si, že je to moje máma. Nikdy mi neřekla, že to tak není. Ale když táta odjížděl na dlouhou dobu (byl u námořnictva Spojených států a občas byl pryč až na 6 měsíců), dávala mi dost jasně najevo, že ke mně žádnou lásku necítí. Táta se s ní nakonec rozvedl kvůli tomu, jak se k němu a ke mně chovala. Kvůli ní jsem se stal velmi nejistým a vzteklým dítětem. Každé ženě, se kterou můj otec během několika dalších let “chodil”, jsem projevoval nepřátelství. Potom potkal Jean a navzdory všem mým výhradám si ji vzal.

Sedět u počítače a serfovat “po celém světě”. Když se poprvé promítalo pro veřejnost, objevila se na filmovém plátně jedoucí lokomotiva a diváci byli zděšení, že se řítí přímo na ně, takový to byl pro ně neočekávaný zážitek. “No a co jako?” se asi ptáte.

Chci tím říct, že historie lidstva je plná mimořádných, šokujících, nepochopitelných, převratných, udivujících věci. Můžete si toho vybavit spoustu – každý podle svého naturelu, zkušeností a znalostí.

Já sama jsem zjistila, že ty “nej” věci pro mě byly vždycky ty, které jsem prožila tam někde hluboko v srdci. Že i po létech si ten pocit přesně vybavuju: když jsem si jako malá holka zavazovala tkaničku u bot a nechala jsem své rodiče na zalidněném chodníku “zmizet v davu” a pak se zvláštním narůstajícím pocitem strachu, že je ztratím, jsem se za nimi rozběhla; když nastal ten toužebně očekávaný okamžik a já jsem skládala pionýrský slib (v r.1963, bylo mi osm); když jsem se dívala na noční oblohu posetou hvězdami a snažila se představit si nekonečno; když jsme po maturitě s mojí nejlepší kamarádkou brečely z úlevy, že jsme ji udělaly, ze smutku, že už se nikdy jako 4.c nesejdeme, a ze štěstí, které nás zaplavovalo, a přitom jsme nevěděly, kde se vzalo; když se nám narodil syn, můj manžel přijel domů na opušťák z vojny a v slzách jsme se objímali; když mně můj syn napsal, že mě má rád.

Jmenuji se Tomáš a chtěl bych vydat svědectví o Boží lásce a o mocném Božím působení v oblasti, která je tak důležitá, "obzvláště pro pány".
Skoro celý svůj život jsem strávil v Jeseníku. Na podzim roku 1990 mne a mého mladšího bratra našel Pán Ježíš Kristus a my mu vydali své životy. Kolem roku 1997 uvěřila a byla pokřtěna naše maminka. O dva roky později uvěřil náš tatínek.

Mé dětství bylo hodně o prázdnotě. Nevím, jestli to bylo vlivem generačním, přímým či obojím, ale něco se na mně dělo, díky čemuž jsem se stal velice tvrdohlavým. Obrnil jsem se a stal se nepoučitelným, necitlivým, samospravedlivým a soběstředným, "jen já mám pravdu,", "a co vy mi budete povídat". Neuvědomoval jsem si to. "Já s lidmi problémy neměl", ale oni se mnou ano. Utíkal jsem z reality, zajímala mě příroda. Kolem 18 let jsem začal mít zájem o děvčata. Začal jsem zažívat jakýsi neukojitelný pud. Myslím, že sex je správný, ale dychtivost je démonská. Dychtivost supluje Ježíšovu přítomnost, jde o pokus ukojit nějakou vnitřní prázdnotu, nalézti "štěstí".

Tahle věta se stala jednou z mých nejoblíbenější vět. Léta mě lidé žádali, abych se s nimi modlil a já jsem říkal: "Jistě, budu". Většinou jsem to také dodržel, ale občas jsem zapomněl. "Pojďte se modlit hned teď."

Myslím že jsem tuhle větu od někoho před léty zaslechl a od té doby se mě drží. Takže teď ne vždycky, ale skoro pokaždé řeknu: "Pojďme se modlit hned teď."

Komentáře (1) | Přidat jako oblíbený (138) | Shlédnutí: 1937