Jedné noci jsem se vracel autem domů. Bylo pozdě a já byl opravdu unavený. Zkoušel jsem všechno co obvykle zabere. Pustil jsem nahlas rádio. Otevřel jsem okno. Začal jsem zpívat. Pak jsem zkusil poslední trik - plesknout se do tváří. Nic nezabíralo.
Zabočil jsem k benzínce u dálnice. Šel jsem na toaletu. Omyl jsem si tvář namočeným ubrouskem a jeden si vzal s sebou. Říkal jsem si, že by mi to mohlo pomoci zůstat vzhůru. Až ve chvíli, kdy jsem vycházel ven a podíval se na dveře, jsem si všiml, že jsem byl celou dobu na dámské toaletě. To mohlo být hodně nepříjemné.
Víra je praktická věc. Bible v Židům 11:1 říká: „Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme.“ (ČEP) neboli „Víra jest podstata věcí, v něž doufáme, důkaz neviditelných skutečností.“ (KMS)
Představte si, že přijdete večer domů zmáčknete vypínač a nic nevidíte. Žárovka se nerozsvítila, v pokoji je stále tma. To je ta správná chvíle, kdy můžete prokázat víru (v tomto případě víru v elektřinu). Víra je totiž praktická věc. Čemu věříte se teď prostě pozná podle toho co uděláte. Jste si jisti, že elektřina opravdu existuje a má moc způsobit aby žárovka svítila, i když to právě nevidíte?
V Alpách mi Bůh ukázal zajímavou věc. Když se z údolí rozhlížíte po krajině, snažíte se uhodnout, která hora je nejvyšší, ale nemáte šanci! Nejvyšší vypadá ta, co je na dohled nejblíže, ale ty skutečně nejvyšší hory vůbec vidět nejsou. Nebo třeba vykukuje jen vrcholek, kterého si na první pohled vůbec nevšimnete.
Když ale člověk začne stoupat na tu svou třítisícovku, o které mapa tvrdí, že je nejvyšší v okolí, pohled na věc se začne razantně měnit. Ještě nejste ani ve čtvrtině výstupu a najednou vidíte, že hory, které se vám zdály v údolí nejvyšší, jsou jen bezvýznamné skalky v mohutném horském masívu, který se před vámi postupně začíná otevírat. Představivost je bujná, ale musí se pokořit, jakmile se vaše obzory zase o kousek rozšíří a vy zahlédnete, co je za dalším kopcem. Je to neuvěřitelný zážitek.
Snažil jsem se nenechat se vést předsudky, když jsem najímal hendikapovaného člověka. Ujistili mě, že uklízet stoly bude umět dobře a spolehlivě. Nikdy jsem neměl mentálně hendikapovaného zaměstnance a nebyl jsem si jistý, jestli vůbec nějakého chci. Nevěděl jsem, jak na Stevieho budou reagovat mí zákazníci. Byl malý, silnější postavy, s jemnými rysy v obličeji a těžkopádným jazykem, jak to u lidí s downovým syndromem bývá.
S věšinou truckerů (řidičů kamiónů) jsem si starosti nedělal. Těm je úplně jedno, kdo stoly uklidí, hlavně že mají na talíři kus masa s dobrou přílohou. Těmi, kdo mi dělali obavy, byli řidiči jiného ražení - snobští majitelé dražších aut, co si nepozorovaně otírají příbory ubrouskem, aby náhodou něco od "těch truckerů" nechytili; bělokošilatí podnikatelé, kteří si dávají do nosu na účet firmy a mají za to, že se každá servírka nemůže dočkat až si s nimi zaflirtuje atd... Věděl jsem, že tito lidé se budou v Stevieho přítomnosti cítit nepohodlně, takže jsem ho prvních pár týdnů pozorně sledoval. Nemusel jsem si vůbec dělat těžkou hlavu.
Snad každý člověk se někdy dostane do situace, kdy začne mít strach. Ne takový, jaký dokáží navodit hororové filmy. Ne takový, jaký snad může mít, když jde sám v noci lesem a stromy kolem tak podivně skřípou a šeptají. Ale docela obyčejný strach ze selhání. Z toho, že něco nezvládne. Že je něco nad jeho síly, že na to nikdy nebude mít. A může to být moudrost, síla, odvaha, ale i láska či odpuštění.
Muži mají většinou strach ze selhání při vedení rodiny. Při výchově dětí. Ve vztahu k partnerce. Mají sklon se porovnávat s ostatními muži a dostávají strach, že nezvládnou opravu auta, údržbu bytu, zajištění dovolené a další, většinou technické, věci. Naopak ženy mají strach z toho, že nebudou dost krásné. Že se nebudou líbit svému partnerovi. Že nebudou dobře vychovávat své děti, že se nepostarají dobře o domácnost, zničí prádlo žehličkou, špatně vyperou, spálí jídlo při vaření a podobně.
Články 
Jedné noci jsem se vracel autem domů. Bylo pozdě a já byl opravdu unavený. Zkoušel jsem všechno co obvykle zabere. Pustil jsem nahlas rádio. Otevřel jsem okno. Začal jsem zpívat. Pak jsem zkusil poslední trik - plesknout se do tváří. Nic nezabíralo. 
Víra je praktická věc. Bible v Židům 11:1 říká: „Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme.“ (ČEP) neboli „Víra jest podstata věcí, v něž doufáme, důkaz neviditelných skutečností.“ (KMS)
V Alpách mi Bůh ukázal zajímavou věc. Když se z údolí rozhlížíte po krajině, snažíte se uhodnout, která hora je nejvyšší, ale nemáte šanci! Nejvyšší vypadá ta, co je na dohled nejblíže, ale ty skutečně nejvyšší hory vůbec vidět nejsou. Nebo třeba vykukuje jen vrcholek, kterého si na první pohled vůbec nevšimnete.
Snažil jsem se nenechat se vést předsudky, když jsem najímal hendikapovaného člověka. Ujistili mě, že uklízet stoly bude umět dobře a spolehlivě. Nikdy jsem neměl mentálně hendikapovaného zaměstnance a nebyl jsem si jistý, jestli vůbec nějakého chci. Nevěděl jsem, jak na Stevieho budou reagovat mí zákazníci. Byl malý, silnější postavy, s jemnými rysy v obličeji a těžkopádným jazykem, jak to u lidí s downovým syndromem bývá.
Snad každý člověk se někdy dostane do situace, kdy začne mít strach. Ne takový, jaký dokáží navodit hororové filmy. Ne takový, jaký snad může mít, když jde sám v noci lesem a stromy kolem tak podivně skřípou a šeptají. Ale docela obyčejný strach ze selhání. Z toho, že něco nezvládne. Že je něco nad jeho síly, že na to nikdy nebude mít. A může to být moudrost, síla, odvaha, ale i láska či odpuštění.