Snažil jsem se nenechat se vést předsudky, když jsem najímal hendikapovaného člověka. Ujistili mě, že uklízet stoly bude umět dobře a spolehlivě. Nikdy jsem neměl mentálně hendikapovaného zaměstnance a nebyl jsem si jistý, jestli vůbec nějakého chci. Nevěděl jsem, jak na Stevieho budou reagovat mí zákazníci. Byl malý, silnější postavy, s jemnými rysy v obličeji a těžkopádným jazykem, jak to u lidí s downovým syndromem bývá.
S věšinou truckerů (řidičů kamiónů) jsem si starosti nedělal. Těm je úplně jedno, kdo stoly uklidí, hlavně že mají na talíři kus masa s dobrou přílohou. Těmi, kdo mi dělali obavy, byli řidiči jiného ražení - snobští majitelé dražších aut, co si nepozorovaně otírají příbory ubrouskem, aby náhodou něco od "těch truckerů" nechytili; bělokošilatí podnikatelé, kteří si dávají do nosu na účet firmy a mají za to, že se každá servírka nemůže dočkat až si s nimi zaflirtuje atd... Věděl jsem, že tito lidé se budou v Stevieho přítomnosti cítit nepohodlně, takže jsem ho prvních pár týdnů pozorně sledoval. Nemusel jsem si vůbec dělat těžkou hlavu.
Za jediný týden měl Stevie ostatní zaměstnance omotané kolem prstu a za měsíc už ho naši truckeři adoptovali za svého oficiálního maskota naší dálniční restaurace. A pak už mě doopravdy nezajímalo, co si o něm myslí zbytek našich zákazníků. Stevie, oblečený do džín a tenisek, byl vždy připravený vyskočit a pomoci kde bylo třeba, snažil se zavděčit, byl vždy ve střehu a pozorně plnil svou práci. Všechny slánky a pepřenky byly vždy přesně na svém místě. Když Stevie dokončil svou práci, na stolech nezbyl ani drobeček, ani kapka rozlité kávy.
Náš jediný problém byl přesvědčit ho, aby s uklízením stolu počkal, až zákazník odejde. Postával tedy vzadu, přešlapoval z nohy na nohu, očima monitoroval restauraci dokud zákazník neodešel od stolu. Potom běžel k prázdnému stolu, opatrně odnesl talíře a skleničky a s velkou pečlivostí stůl otřel nacvičeným gestem. Když si myslel, že se na něj dívá některý zákazník, obočí se mu svraštilo ještě větším soustředěním. Byl pyšný na to, když mohl svou práci odvést přesně a člověk si ho musel zamilovat, když sledoval, jak moc se snaží zavděčit každému, s kým se setká.Časem jsme zjistili, že bydlí se svou matkou, vdovou, která je tělesně postižená po operaci rakoviny. Žijí ze státní podpory dva kilometry od naší restaurace. Sociální pracovník, který nás čas od času navštěvoval, připustil, že jejich finanční situace není lehká. To, co Stevie vydělal, jim stačilo akorát tak na to, aby mohli bydlet spolu, jinak by Stevieho museli poslat do ústavu.
Proto byla restaurace posmutnělá jednoho srpnového rána, prvního rána za tři roky, kdy Stevie nepřišel do práce. Byl v nemocnici na jakési operaci srdce. Sociální pracovník nám vysvětlil, že u lidí s Downovým syndromem se problémy se srdcem často vyskytují už v mládí, takže to není nic nečekanného a že má dobrou šanci na uzdravení. Za pár měsíců může být zpět v práci.
Vlna nadšení proběhla mezi našimi zaměstnanci, když se dozvěděli, že operace dobře dopadla a Steviemu se daří dobře. Frannie, naše vrchní servírka, zatančila malý taneček mezi stoly, když se tuto dobrou zprávu dozvěděla. Jeden z našich pravidelných hostů, Ringer, zíral na naši padesátiletou servírku, babičku čtyř vnoučat, jak poskakuje kolem jeho stolu. Frannie se začervenala, urovnala si zástěru a zpražila Ringera pohledem.
Zakřenil se a zeptal se: "OK Frannie, co to bylo?""Zrovna jsme se dozvěděil, že Stevie má po operaci a bude v pořádku."
"Jsem si říkal, kde je. Měl jsem pro něj novej vtip. Co to bylo za operaci?" Frannie Ringerovi a dvěma dalším řidičům u stolu v krátkosti vylíčila situaci a pak si povzdechla: "Jo, jsem ráda že je v pořádku, ale nevím, jak s matkou zvládnou všechny ty účty. Z toho, co jsem slyšela, to ztěží táhnou." Ringer zamyšleně pokýval hlavou a Frannie odběhla k dalšímu stolu. Protože jsem místo Stevieho nechtěl přijmout nikoho jiného a neměl jsem zatím čas hledat někoho jen na pár měsíců, servírky si musely samy uklízet stoly, dokud něco nevymyslíme.
Když bylo po ranní honičce, Frannie za mnou přišla do kanceláře. V ruce měla pár papírových ubrousků a ve tváři zvláštní výraz.
"Co je"? zeptal jsem se.
"Neměla jsem čas uklidit stůl, kde seděl Ringer s přáteli. Když jsem se k tomu konečně dostala, už tam seděli další dva zákazníci a Pete. Tohle jsem našla složené a zastrčené pod hrnkem."
Podala mi ubrousek a když jsem ho rozevřel, na stůl vypadla dvacetidolarová bankovka. Na ubrousku bylo zvenku velkými tiskacími písmeny napsáno "Něco pro Stevieho".
"Pete se mě zeptal, co to je," pokračovala Frannie, "takže jsem mu řekla o Steviem a jeho matce. Podívali se na sebe a nakonec mi dali tohle."
Podala mi další ubrousek, na kterém bylo napsáno "Něco pro Stevieho." Uvnitř byly složené dvě padesátidolarové bankovky.
Frannie se na mě podívala se slzami v očích a prostě dodala "truckeři".
To bylo před třemi měsíci. Dneska je den Díkůvzdání, první den, kdy má Stevie znovu nastoupit do práce. Jeho sociální pracovník nám řekl, že Stevie počítá dny od chvíle, kdy mu doktor řekl, že se může vrátit do práce. Bylo mu úpně jedno, že ten den je svátek. Volal nám desetkrát, aby se ujistil, že víme, že přijde do práce. Bál se, abychom na to nezapomněli, nebo aby jeho práci nedostal někdo jiný. Zařídil jsem to tak, aby ten den přišel do práce i se svou matkou, vyšel jsem jim naproti na parkoviště a pozval je na malou oslavu Stevieho návratu do práce. Stevie byl hubenější a bledší, ale zeširoka se usmíval, když procházel dveřmi restaurace a mířil do zadní místnosti pro zástěru a vozík.
"Ne tak rychle, Stevie," zavola jsem na něj. Vzal jsem je oba s matkou za rameno. "Práce na chvíli počká. Nejdřív si u nás dejte dobrou snídani, platím já."
Zavedl jsem do rohu místnosti. Slyšel jsem a cítil ostatní zaměstnance za zády. Letmým pohledem přes rameno jsem zahlédl, jak se truckeři postupně zvedají od stolů a následují nás.
Zastavili jsme se před velkým stolem. By úplně pohřbený pod šálky od kávy, talíři a talířky, všechny lehce nakřivo, se složenými ubrousky pod nimi.
"Nejdřív ale musíš uklidit tenhle nepořádek, Stevie." pokusil jsem se o přísný tón. Stevie se nejdřív podíval na mně, pak na svou matku a potom vytáhl jeden papírový ubrousek. Bylo na něm napsáno "Něco pro Stevieho". Když ubrousek zvedal, vypadla z něj desetidolarová bankovka. Stevie nevřícně zíral na peníze a pak na všechny ty uboursky vykukující zpoza nádobí na stole, každý s jeho jménem.
Obrátil se ke své matce. "Je tu přes 10 000 dolarů, všechno od truckerů a jejich firem, které se o tobě doslechly. Štastné Díkuvzdání!"
V tu chvíli bylo v restauraci hodně hlučno, všichni jásali a pokřikovali, došlo i na pár slz. Ale víte co bylo legrační? Zatímco si všichni vzájemně potřásali rukama a pokřikovali na sebe, Stevie se s velkým úsměvem na tvářil pustil do uklízení všech hrnků a talířů v restauraci. Nejlepší pracovník, jakého jsem kdy měl.
Komentáře budou zveřejněny po schválení administrátorem. Neslušné nebo nesmyslné komentáře nebudou zveřejněny. Komentáře sestávající pouze z nesmyslné řady smajlíků také nebudou zveřejněny.
Vyplnění položek označených hvězdičkou je povinné.
Články 
Snažil jsem se nenechat se vést předsudky, když jsem najímal hendikapovaného člověka. Ujistili mě, že uklízet stoly bude umět dobře a spolehlivě. Nikdy jsem neměl mentálně hendikapovaného zaměstnance a nebyl jsem si jistý, jestli vůbec nějakého chci. Nevěděl jsem, jak na Stevieho budou reagovat mí zákazníci. Byl malý, silnější postavy, s jemnými rysy v obličeji a těžkopádným jazykem, jak to u lidí s downovým syndromem bývá.
Komentáře (8)