Snažil jsem se nenechat se vést předsudky, když jsem najímal hendikapovaného člověka. Ujistili mě, že uklízet stoly bude umět dobře a spolehlivě. Nikdy jsem neměl mentálně hendikapovaného zaměstnance a nebyl jsem si jistý, jestli vůbec nějakého chci. Nevěděl jsem, jak na Stevieho budou reagovat mí zákazníci. Byl malý, silnější postavy, s jemnými rysy v obličeji a těžkopádným jazykem, jak to u lidí s downovým syndromem bývá.
S věšinou truckerů (řidičů kamiónů) jsem si starosti nedělal. Těm je úplně jedno, kdo stoly uklidí, hlavně že mají na talíři kus masa s dobrou přílohou. Těmi, kdo mi dělali obavy, byli řidiči jiného ražení - snobští majitelé dražších aut, co si nepozorovaně otírají příbory ubrouskem, aby náhodou něco od "těch truckerů" nechytili; bělokošilatí podnikatelé, kteří si dávají do nosu na účet firmy a mají za to, že se každá servírka nemůže dočkat až si s nimi zaflirtuje atd... Věděl jsem, že tito lidé se budou v Stevieho přítomnosti cítit nepohodlně, takže jsem ho prvních pár týdnů pozorně sledoval. Nemusel jsem si vůbec dělat těžkou hlavu.
Poslední týden v dubnu jsme jeli na výlet - prostě jen tak do neznáma, kam nás cesta zavede. S manželem jsme mlčky projížděli polní cestou. Seděla jsem na předním sedadle a vychutnávala si scenérii krajiny.
Koutkem oka jsem zahlédla, že se manžel snaží dívat ven oknem na mé straně. To mě trochu zarazilo, má se přece dívat na cestu před sebou. Zeptala jsem se ho, na co se dívá a on tiše odpověděl "Na nic". Jeho oči se upřely zpátky na cestu před ním.
Jeden farmář měl starou mulu. Jednoho dne mu mula spadla do staré studny a farmář slyšel, jak se mula modlí, nebo co to muly dělají, když spadnou do studny. Poté, co zvážil celou situaci, farmářovi bylo muly líto, ale rozhodl se, že ani mula ani studna nestojí za nesnáze, spojené se zachraňováním.
Ve stavu mezi bdělostí a sněním jsem se ocitl v místnosti. Nebylo tu nic pozoruhodného, až na stěnu zakrytou karotékou se spoustou zásuvek. Byla to taková ta kartotéka, co bývá v knihovnách, ve které jsou tituly a jména autorů řazeny podle abecedy. Ale tato kartotéka, která která sahala od podlahy až ke stropu a zdálo se, že se oběma směry táhne až do nekonečna, měla velmi odlišné nadpisy. Jak jsem se přibližoval ke stěně zásuvek, první nadpis, který upoutal mou pozornost, byl “Dívky, které se mi líbily.” Otevřel jsem zásuvku a začal jsem listovat kartami. Rychle jsem ji zavřel, ke svému zděšení jsem si uvědomil, že všechna jména, napsaná na kartách, znám.
Jediný muž, který přežil ztroskotání, byl vlnami zanesen na malý, neobydlený ostrov. Horečnatě prosil Boha, aby ho zachránil a každý den sledoval moře, ale zdálo se, že žádná pomoc nepřichází.
Asi před deseti lety projížděl mladý a velice úspěšný ředitel jménem Josh ulicí v Chicagu. Jel poněkud rychle ve svém elegantním, černém Jaguáru XKE, který byl jen dva měsíce starý. Dával pozor na děti, které občas vyběhnou mezi zaparkovanými auty a zpomalil, když si myslel, že něco vidí. Když jeho auto projíždělo, žádné dítě nevyběhlo. Místo toho přiletěla cihla a narazila do boku jeho černého nablýskaného jaguára. Brzdy ZASKŘÍPALY…!!!
Články 
Snažil jsem se nenechat se vést předsudky, když jsem najímal hendikapovaného člověka. Ujistili mě, že uklízet stoly bude umět dobře a spolehlivě. Nikdy jsem neměl mentálně hendikapovaného zaměstnance a nebyl jsem si jistý, jestli vůbec nějakého chci. Nevěděl jsem, jak na Stevieho budou reagovat mí zákazníci. Byl malý, silnější postavy, s jemnými rysy v obličeji a těžkopádným jazykem, jak to u lidí s downovým syndromem bývá.
