Byl to jeden z těch chladných zimních večerů v San Francisku, kdy déšť bolí a váš dech tvoří obrovské, bavlněné chumáče, které se odráží od chodníku. Řídil jsem hrůznost, kterou by jen nestydatý lhář nebo dobrý přítel nazval “autem”. Ten vůz byl vlastně zdemolovaný už když jsem ho koupil od bezohledného souseda, potřeboval opravu motoru, která by stála víc, než auto samotné.
Před každou jízdou jsem doléval čtvrtinu oleje. Většina ho vytekla po cestě. Pokoušel jsem si představit, že řídím obrovského, kouzelného hlemýždě; tak mi nevadila pomalost a slizká cestička, kterou za sebou nechával.
Vnější lak auta se přeměnil v odpornou kombinaci rzi a “něčeho hnědého”. Motor zněl jako sekačka na trávu, postižená tuberkulózou. Pokud byl někdy někdo zvědavý, jak vypadá vnitřek automobilového sedadla, v mém autě by to zjistil. Bylo těžké toto auto řídit, museli jste si držet palce na rukou i nohou, aby vám motor nezhasnul.
Toho večera jsem nejspíš jeden z palců pustil, abych se někde podrbal. Auto mi chcíplo uprostřed čtyřproudé silnice na Oak Steret. Setrvačností jsem dojel jak nejdál jsem mohl, doufaje že budu moct někde odbočit nebo zaparkovat, ale ulice byla lemována zaparkovanými auty a nejbližší křižovatka byla daleko.
Tak jsem tam seděl v hektickém večerním dopravním proudu, bez světel, bez pohybu, a kolem svištěly tuny oceli a plastu. Ve zpětném zrcátku jsem viděl jak přijíždí dvojice světel a zastavuje za mnou. Věděl jsem, co bude následovat. Brzy zazní klakson a někdo mě začně proklínat. Pokud v San Francisku lelkujete příliš dlouho poté, co naskočí zelená, začnou na vás troubit. Pokud se opovážíte úplně zastavit u značky, vysloužíte si troubení auta za vámi. Bylo mi jasné, že jsem si říkal o problémy. Ale mýlil jsem se.
Z auta vystoupil cizí člověk a přišel k mému okénku. Zakřičel: “Chcete zatlačit?” Byl jsem ohromený ale zřejmě jsem přikývl. Mávnul směrem ke svému autu, ze kterého se vyhrnuli dva teenageři a přilepili se k mému nárazníku. Když jsem byl bezpečně dopraven do postranní uličky, naskočili zpátky do svého auta a znovu se připojili k moři bezejmeného dopravního ruchu. Nedostal jsem se k tomu, abych jim poděkoval.
Za ta léta jsem si uvědomil něco o cizím člověku, který zastavil, aby mi pomohl. Všiml jsem si, že se objeví pokaždé, když mám potíže. Nikdy nevypadá stejně. Občas je to žena. Jeho věk a národnost se liší. Ale vždycky se objeví. Začal jsem chápat, že je tou nejlepší částí toho, co z nás dělá lidské bytosti. Jedna skutečná věc v tomto světě je nevyžádaná laskavost od cizího člověka. Je to jako neviditelná šňůra, která nás všechny spojuje a dělá život hodnotným.
Až se tento rok ocitneš pohroužený v davu a shonu prázdninové sezóny, otrávený dlouhými frontami, vyvedený z míry starostmi, jak to všechno zvládneš, vzpomeň si na tohle: Jeden z lidí v téhle frontě je ten cizí člověk. Možná, že dneska jsi to ty.
Komentáře budou zveřejněny po schválení administrátorem. Neslušné nebo nesmyslné komentáře nebudou zveřejněny. Komentáře sestávající pouze z nesmyslné řady smajlíků také nebudou zveřejněny.
Vyplnění položek označených hvězdičkou je povinné.
Články 
Komentáře (1)