Vybíráme pro vás zajímavé příběhy, povídky, bajky... některé pro zamyšlení, některé pro pobavení :o)
Pokud byste nám chtěli poslat svoji povídku, můžete tak učinit na stránce O nás v kontaktním formuláři.
Snažil jsem se nenechat se vést předsudky, když jsem najímal hendikapovaného člověka. Ujistili mě, že uklízet stoly bude umět dobře a spolehlivě. Nikdy jsem neměl mentálně hendikapovaného zaměstnance a nebyl jsem si jistý, jestli vůbec nějakého chci. Nevěděl jsem, jak na Stevieho budou reagovat mí zákazníci. Byl malý, silnější postavy, s jemnými rysy v obličeji a těžkopádným jazykem, jak to u lidí s downovým syndromem bývá.
S věšinou truckerů (řidičů kamiónů) jsem si starosti nedělal. Těm je úplně jedno, kdo stoly uklidí, hlavně že mají na talíři kus masa s dobrou přílohou. Těmi, kdo mi dělali obavy, byli řidiči jiného ražení - snobští majitelé dražších aut, co si nepozorovaně otírají příbory ubrouskem, aby náhodou něco od "těch truckerů" nechytili; bělokošilatí podnikatelé, kteří si dávají do nosu na účet firmy a mají za to, že se každá servírka nemůže dočkat až si s nimi zaflirtuje atd... Věděl jsem, že tito lidé se budou v Stevieho přítomnosti cítit nepohodlně, takže jsem ho prvních pár týdnů pozorně sledoval. Nemusel jsem si vůbec dělat těžkou hlavu.
Řada řidičů mi dá za pravdu, že za volantem můžeme prožít mnoho dobrodružství a perných chvilek.
Při loňské Bambiriádě jsem projížděl po silnici kolem této dětské akce v chrudimském parku „Na střelnici“ – když jsem si všiml, že proti mně jede malý fiátek. Měl doslova namířeno na mě. Jeho řidič byl překvapený, co se v parku děje, a zaujatě se díval tím směrem. Horší bylo, že se tam díval i potom, kdy přehlídka dětských aktivit byla za ním, ale auto jelo pořád dopředu, zatímco on byl otočený dozadu.
Poslední týden v dubnu jsme jeli na výlet - prostě jen tak do neznáma, kam nás cesta zavede. S manželem jsme mlčky projížděli polní cestou. Seděla jsem na předním sedadle a vychutnávala si scenérii krajiny.
Koutkem oka jsem zahlédla, že se manžel snaží dívat ven oknem na mé straně. To mě trochu zarazilo, má se přece dívat na cestu před sebou. Zeptala jsem se ho, na co se dívá a on tiše odpověděl "Na nic". Jeho oči se upřely zpátky na cestu před ním.
Už několikrát mi dcera volala a přesvědčovala mě: “Mami, musíš se přijet podívat na narcisy dřív, než odkvetou.” Chtěla jsem, ale byly to dvě hodiny jízdy autem. “Přijedu příští úterý.” slíbila jsem, když mi zavolala potřetí.
Příští úterý bylo chladné a deštivé, ale dala jsem slovo a tak jsem jela. Když jsem konečně dorazila do Karolinina domu, objala a pozdravila se s vnoučaty, řekla jsem jí “Zapomeň na narcisy, Carolyn!”
Vybíráme pro vás zajímavé příběhy, povídky, bajky... některé pro zamyšlení, některé pro pobavení :o)
Snažil jsem se nenechat se vést předsudky, když jsem najímal hendikapovaného člověka. Ujistili mě, že uklízet stoly bude umět dobře a spolehlivě. Nikdy jsem neměl mentálně hendikapovaného zaměstnance a nebyl jsem si jistý, jestli vůbec nějakého chci. Nevěděl jsem, jak na Stevieho budou reagovat mí zákazníci. Byl malý, silnější postavy, s jemnými rysy v obličeji a těžkopádným jazykem, jak to u lidí s downovým syndromem bývá.
